Dokončení z minulého čísla


Tak se násilníci a diktatury vždy bojí pravdy - a přesto v 7 hodin ráno jsme v továrně již věděli, co hlásil Londýn, co Amerika a co Moskva. Rozhlasových přijímačů bylo ještě poměrně málo a neměly moc velký vlnový rozsah, zdaleka ne jako dnešní maličký tranzistorák, a proto poslech byl velmi složitý a Němci i silně rušený, což nakonec pokračovalo dlouho i za komunismu. A tak některé zprávy jsme doslova skládali i z jednotlivě zachycených kousků vět a slov. Aby poslech nikdo cizí a nežádoucí neslyšel, poslouchalo se třeba i s rádiem pod dekou nebo peřinou apod. Jako vždy i tentokrát se našel dostatek kolaborantů, před kterými si lidé museli dávat veliký pozor. Byli to ti, kteří v době pro národ nejtěžší zradili svou vlast, jak o tom hovoří tehdejší ilegální báseň Petra Pavla Hořce:









Měl Frýdek Bernarda Žora,


má ho každé město,


slabochy a ustrašence,


má i věrné přesto.


Má i svoje odrodilce,


ba i zjevné zrádce,


jak to s nimi dopadne kdys,


povím Vám to krátce:


O slabochy nestojíme,


odrodilce odhodíme


a tu bídnou zrádců smečku


vženem ve vlastní jich léčku.


Trestal Pán Bůh vždycky zrádce,


zhynou jejich duše bídné


a za jejich věrné služby


nepřítel jim ve tvář plivne.





V létech 1939 a 1940 byli zatýkáni hlavně příslušníci vlasteneckých spolků a seskupení, jako byl Sokol, Orel, Skaut atd. Tak byl popraven i pro mne nezapomenutelný výše zmíněný pan učitel Mužný. Z mých dobře známých nepřežili koncentráky Karel Škývara, František Radko, Petr Konůpka, učitel Adolf Gajdušek, pan Kadlaček a někteří další.



V době, kdy Hitler se Stalinem uzavřeli smlouvu o neútočení (1939) a dohodli se na velmi krvavé likvidaci Polska, na kterém Hitler konečně demonstroval světu svou sílu, bylo nám asi nejhůře. V Polsku během války bylo vyvražděno přímo nebo zahynulo v koncentračních táborech 10 - 12 milionů obyvatel, což byla asi celá třetina národa. Jako příklad uvedu jen vyvraždění všech zajatých polských důstojníků v Katyni a dalších místech. Zajaté vojáky nahnali do pracovních a koncentračních táborů (v pracovním táboře byl tehdy i nedávno zesnulý papež Jan Pavel II.) odkud se většina již živá nevrátila. Podobný osud v případě války



s Německem by s největší pravděpodobností postihl i náš národ.



Němečtí kluci nám v tu dobu zpívali posměšnou píseň jako parafrázi na tehdejší německý šlágr ‘Belami’. Zpívali: „Du habst kein Glück in der Welt Chamberlain, weil der Rus mit uns geht Chamberlain, bist nicht schön doch galant mit dem Schirmchen in der Hand, Chamberlain, Chamberlain …“



Těm mladým připomínám, že Chamberlain byl anglický ministerský předseda, který Hitlerovi podepsal Mnichovskou smlouvu umožňující likvidaci Československa. Překlad písně: „Nemáš štěstí ve světě Chamberleine, poněvadž Rus jde s námi Chamberlaine, nejsi krásný ani galantní s tím deštníkem v ruce Chamberlaine, Chamberlaine …“



Teprve až Hitler napadl SSSR se situace značně změnila a začalo pronásledování i příslušníků komunistické strany. V prvních měsících útoku na Rusko, kterému Němci říkali ‘Drang nach Osten’, což je v překladu ‘pronikání na východ’, zajímali skoro denně tisíce a desetitisíce ruských vojáků a jejich opojení vítězstvím nebralo konce, a to až do doby, kdy je před Moskvou tehdy obzvláště velmi krutá a dlouhotrvající zima definitivně zastavila. I u nás byla tehdy od prosince do března zima okolo 20 °C pod nulou.



Jak počaly u našeho pomníku padlých přibývat kříže se jmény padlých místních německých vojáků, počalo si mnoho Němců uvědomovat skutečnou situaci a jejich nadšení pomalu ubývalo. Pochopili, že to slibované ovládnutí světa nebude tak snadná záležitost. Většina fanatiků byla však nadále přesvědčena, že Německo definitivně zvítězí, a že ovládnou svět, a byla nadále velmi nebezpečná a naopak stále agresivnější, a dále se o to více zavíralo a popravovalo.



V továrně byla brzy po obsazení zavedena vojenská výroba. Mimo nákladních aut a vagonů vyrobilo se šest tisíc vojenských osobních aut, což byly vozy na podvozku T 57 B s jednoduchou plechovou karosérií a plátěnou střechou (Kübelwagen) asi na způsob známých amerických vojenských džípů. Tyto vozy byly v německé armádě velice oblíbeny. Postavena byla nová velká výrobní hala, dosud staršími zaměstnanci zvaná letecká, kde byla zavedena oprava leteckých kovových velmi moderních stavitelných třílistých vrtulí pro vojenská letadla. Ve vagonce se i opravovaly poničené a vyhořelé vagony.



V továrně byl rovněž zaveden přísný vojenský dozor. Po dobu války byly v závodě nejhorší chvíle vždy, když jej navštívilo Gestapo. Název je zkratkou ‘Geheime Staats Polizei’, což je v překladu - tajná státní policie. Gestapáci chodili většinou v dlouhých kožených kabátech a ve vysokých botách s typickými německými klobouky, jak to dnes známe s četných válečných filmů. Obsadili vždy spolu se závodní stráží všechny vchody dílny, případně kanceláře, a odváděli za hrobového ticha spoluzaměstnanců své oběti. Nikdo nevěděl pro koho jdou a kdo bude další. Zatčené soustřeďovali do protileteckého krytu, který byl u dnešní tržnice a tam již docházelo k prvním násilnostem. Pak je odváželi do Nového Jičína a do Opavy, kde byly věznice. Většina zatčených se již nevrátila a končila v koncentračních táborech a na popravištích.



V posledním roce války, aby Čechy zastrašili a varovali, věšeli lidi v některých případech přímo ve městech a vesnicích a nechávali je tam i tři dny pro výstrahu veřejně viset. Bylo tomu tak například v Lískovici, kde pověsili najednou tři, ve Valašském Meziříčí, v Zubří a na mnoha dalších místech. Na Dolní Bečvě pověsili tamního pekaře pana Tošenovského (pocházel z Příbora) před jeho domem s pekárnou na lípu za to, že poskytl partyzánům chleba, a ti to pak při mučení na něj prozradili. Tři dny visel na očích manželky, dětí a spoluobčanů! Dnes je u této lípy pietní pomníček s jeho jménem.



V Kopřivnici se stal podobný případ již mnohem dříve, když někdo z takzvaných štramberských partyzánů prozradil zdejšího rolníka Josefa Pikulíka a pekaře Miroslava Lacinu, že jim dali chléb a jídlo. Pan Pikulík, vlastenec a rolník ze statku č. p. 7, byl zatčen a následně v roce 1942 sťat.



O této události napsal tehdy Petr Pavel Hořec níže uvedenou báseň o uschlé jedli v poli. Jedle skutečně na jeho poli v tomto roce uschla.









V Kopřivnickém širém poli


osamělá jedle stojí,


selský rod stranou v údolí


osudem svým k ní se pojí.


Stařík, otec, naposled syn


roli pod ní orávali


rodu svému, milým svým,


podivný strom milovali.


Dokud jedle na poli


zelenat se bude,


dotud rod náš v údolí


každou strast přebude.


Uschla jedle v jeden rok,


Bože, co se stane?


Smrt se blíží - náhlý skok,


syn již nepovstane.


Pro vlast zmírá selský rek,


pozdrav do údolí


vposled šepce jeho ret, pozdrav jedli v poli.


Pahýl jedle na poli


pomstu s nebe vzývá


nezemřel rek z údolí,


věčná paměť zbývá.





Jeho přítel pekař pan Lacina měl štěstí, neb jej někdo ihned té noci upozornil, že u Pikulíků je Gestapo a podařilo se mu z pekárny utéci. Jeho další osud, tak jako vše ostatní, co jsem uvedl, by vydalo látku na celý román.



Uvedu proto jen jedinou epizodu. Jednou v době velkého ohrožení, kdy byl pan Lacina náhodou opět v Kopřivnici a schoval se u svého přítele Karla Chalupy. Ten jej potřeboval dopravit do bezpečí v Drnholci. Vezl ‘jako na pole’ na selském voze taženém kravkou skoro přes celou Kopřivnici dva sudy. Jeden sud naplnil až po okraj močůvkou a zakryl jej pytlovinou tak, aby vše co nejvíce smrdělo a v druhé bečce rovněž přikryté mokrým pytlem vezl pana Lacinu.



Před napadením Ruska měly mocnosti ‘Osy’ (což byla osa Berlín, Řím, Tokio) obsazenou již skoro celou Evropu a rychle postupovaly v severní Africe a v Indonésii. V Evropě vzdorovala prakticky již jen Anglie, kterou německé letectvo (Luftwaffe) denně těžce bombardovalo. Londýn již stále hořel a Němci se připravovali na vylodění v Anglii a byli přesvědčeni, že ji v nejkratší době pokoří.



Denně jsme slyšeli v rozhlase takzvané ‘Sondermeldungen’, tj. zvláštní hlášení o velkých vítězstvích na všech frontách a kolik opět potopily německé ponorky a tak zvané rychlé torpédové čluny spojeneckých lodí. Němci v tuto dobu jásali a jejich pýcha a pohrdání tzv. rasově méně cennými národy, což byl i náš národ, stále rostla. Věřili, že jsou ‘Herrenvolk’ (panská rasa), předurčení k tomu, aby ovládli celý svět.



Velkou posilou nám byl vstup USA do války. Když Japonsko jako člen ‘Osy’ zákeřně napadlo a zničilo v Perlové zátoce na Havajských ostrovech téměř celou americkou tichomořskou flotilu, donutili tímto USA vstoupit do války. Byl to tentokrát nepředstavitelný masakr, o kterém americký prezident prohlásil, že bude krutě pomstěn.



Znali jsme sílu amerického průmyslu a skutečně tato událost již tenkrát rozhodla o druhé světové válce a o porážce ‘Osy’.



Později, když pak skoro denně dopoledne asi kolem desáté hodiny byl vyhlášen letecký poplach, továrna musela zastavit práci a zaměstnanci se rozběhli do lesů a polí kolem Kopřivnice a brzy pak nám již nad hlavami letěly, za mohutného dunění motorů, svazy spojeneckých bombardérů. Byly to desítky ba stovky tehdy zvaných ‘létajících pevností’. Byla to na tuto dobu vskutku obří letadla. Letěla většinou z letišť v již osvobozené Itálii do povodí Odry (Odertal), kde byly v Německu velké rafinerie, které prakticky zničila, a Němci ke konci války byli již doslova bez benzínu, což ochromilo i veškerou jejich vojenskou techniku. V roce 1942 byly napočítány celkem 4 nálety, v roce 1943 rovněž 4 a v roce 1944 již 59 náletů.



V roce 1945 až do osvobození bylo jednapadesát velkých leteckých poplachů při přímých náletech na ostravský kraj a na transporty německých vojsk. Ve dne jsme obdivovali celé roje anglo-amerických letadel, které jako stříbrní ptáci leskly se v oblacích, zanechávajíce za sebou mlhoviny tvarů. Za nocí při náletech shazovala letadla osvětlovací a různobarevné rakety, které tvořily hrůzokrásné obrazce podobné vánočním stromkům, po nichž v zápětí spadlé bomby přinášely smrt obyvatelstvu. Do beskydských hor byli z letadel spouštěni vyškolení partyzáni.









Německá pýcha časem opadala a u našeho pomníku padlých se množily kříže se jmény padlých německých vojáků. Německé rodiny stále častěji dostávaly zarámované diplomy, že jejich syn čestně (hrdě) padl za vůdce a vlast. Během války nakonec odstranili i náš pomník padlých, který byl tím i mírně poškozen.



Musím rovněž vzpomenout, že během války byly vybrané ročníky české mládeže povolávány k nucenému pracovnímu nasazení ve zbrojním průmyslu v říši a děvčata pak jako služky do německých rodin a hlavně k sedlákům, a to rovněž po celé říši, kde se již běžně bombardovalo. Z Kopřivnice jsme většinou na toto nasazení nemuseli, poněvadž jsme pracovali v Tatře, která měla válečnou výrobu.



V lednu 1945 již bylo definitivně rozhodnuto a mnozí Němci tušili blížící se konec. Již v lednu odvážela auta vojenský materiál po říšské silnici k západu. Na louce u Kopřivnice přistál německý dvouplošník, který nejdříve shodil červené rakety. Mnozí Kopřivničané byli povoláni ke kopání obranných zákopů (šanců) u okresní silnice.



30. ledna přestala pracovat továrna na hliněné zboží. Přes Příbor táhly transporty zubožených zajatých Rusů.



Ze závodu Tatra byly odváženy různé autosoučástky, také konstrukční kancelář se stěhovala do Prahy. 1. února spadly bomby v Ženklavě poblíž bývalé české školy. O týden později přijel do města větší oddíl wehrmachtu a ubytoval se v měšťanské škole. 22. března byla bombardována Ostrava a téhož dne dopadly bomby ve Vlčovicích. 23. března došlo k vloupání do obecního úřadu, byly ukradeny poživatinové lístky. Brzy poté byli u občana Štěpána na Pasekách přistiženi partyzáni a zatčen jeden voják. Paní Štěpánová byla také zatčena, její manžel však utekl a zbytek války se skrýval. Ve Studénce zasáhla bomba lazaret ve škole a ve Frenštátě sokolovny a chudobinec.



Poslední dny okupace byly i v našem městě obdobím strachu, neboť nikdo netušil, co mohou neúspěchem zdecimovaní Němci ještě napáchat. Bitevní fronta se k nám stále blížila, na frontu byly povolávány poslední zálohy a zbylí Němci tvořili obranné ‘Volkssturmy’. Na okresní silnici u domů občanů Buzka, Havránka a u Štramberka u domu p. Tomíčka byly vybudovány obranné sruby se zákopy, které měly být bráněny pověstnými pancéřovými pěstmi (Panzerfaust). Fronta byla již na hranicích Slezska a sváděl se boj o Opavu a Ostravu. Ve dne bylo vidět ze svahů našich hor hořící vesnice ve Slezsku a v noci rudá zář, která vystrašila naše obyvatelstvo. Všichni si kladli otázku: Co bude s naší průmyslovou Kopřivnicí? U chaty pod Šostýnem (restaurace na koupališti) padl první ruský granát. V budově německé školy se ubytovalo ze Slovenska prchající Gestapo. Němci kvapem ustupovali ničíce za sebou mosty a viadukty. Tak byl zničen nový betonový most přes řeku Lubinu v Příboře, most přes Sedlničku v Borovci, přes Jičínku v Novém Jičíně, přes Lubinu ve Frenštátě p. R. a přes Odru v Nové Horce. Byl poškozen viadukt Studénsko-štramberské dráhy přes Kopřivničku u Příbora, železný viadukt dráhy ve Veřovicích a kamenný viadukt dráhy Štrambersko-veřovské byl vyhozen do povětří.



Ustupující německá armáda projížděla Kopřivnicí směrem na západ a Gestapo na dvoře německé školy pálilo svůj archiv. Byla poslední noc



z 5. na 6. květen. V Příboře hořel Katolický dům a dřevěný most přes Lubinu u Benátek. Dunění děl bylo již slyšet z blízkosti. Ve 3.30 hod. ráno vtrhlo německé vojsko do Kopřivnice a oddíly SS vyburcovaly spící občany na ulici 28. října a vnikly do domů občanů Novobilského, Vaváka, Parmy, Gillara a Kuchaře, žádajíce o jídlo a pití. Nastal kritický okamžik pro naše město.



Avšak v pět hodin náhle zazněly německé povely a německé vojsko kvapně opouštělo Kopřivnici směrem k Závišicím. Všichni vytušili, že Rudá armáda je již nablízku. A skutečně v 7.10 hod. se objevily první jednotky vítězné armády v našem městě. Přitáhly od Drnholce nad Lubinou a byly radostně pozdravovány nadšeným obyvatelstvem. Na domech se objevovaly první československé prapory. Umíráček, který jediný zbyl z kostelních zvonů, vyzváněl Němcům konec, nám však slavné vzkříšení - osvobození z německého jha. V Kopřivnici byly strhávány všechny německé nápisy a odstraněny dřevěné kříže padlých německých vojáků před měšťanskou školou. Z Kocvínku a od kostela sv. Kateřiny ve Štramberku ostřelovaly ruské kaťuše - Stalinovy varhany - Nový Jičín.



7. května se jeden z kopřivnických Němců oběsil, když předtím povraždil svou rodinu - manželku, švagrovou a šestnáctiměsíční dítě. 8. května byl zatčen Němec Nierich, německý úředník Moraw se zastřelil na Bílé hoře.



Tak byla Kopřivnice a s ní Příbor a Štramberk osvobozeny bez větších bojů, neboť Rudá armáda svírala Němce ze dvou stran od Sedlnice a od Frenštátu, takže jim nezbylo času k většímu pustošení kraje. Kopřivnice jásala vstříc svým osvoboditelům a mohutný průvod občanů procházel ulicemi.



V závodě Tatra ruský major A. Fedorov přejímal továrnu do vojenské správy. V dochovaném pamětním listu napsaném majorem Fedorovem se v překladu praví: ‘Ať žijí technici, dělníci a úředníci závodu Tatra. Jsem velmi rád, že to vyšlo na mne, abych jako první přijel na území závodu Tatra 6. května 1945 v 7.10 hod. osvobozeného od německého fašismu a tam mohl ustanovit vojenskou ochranu, jakož i přinést radostnou zvěst i potřásti rukou vlastencům Československé republiky, bránícím závod před německými nacisty. Děkuji za radostné uvítání soudruhům Perglovi, Červinkovi, Vyhnanskému a Sýkorovi a všem dělníkům, technikům a úředníkům, přispěchavším



v první den osvobození závodu. Ať žije Rudá armáda, ať žije Československá republika i československý národ. Příslušníci v útvaru 06638,



6. května 1945 - 7.30 hod., major A. Fedorov, staršina Ivanov.“



Na Husově ulici si otevřel poměrně malý obchod Němec Fritz Palacky. Obchod vedla jeho paní a on byl úředníkem v Tatře. Pocházel z rodiny Františka Palackého (otce vlasti) z Hodslavic. Byl fanatický nacista, na jehož udání byl odsouzen k smrti František Radko a pravděpodobně i pan Škyvara, který zemřel na následky věznění. Oba byli vzorní vlastenci a ku příkladu pan Radko měl doma několikaměsíční holčičku a pan Škývara dva mladé syny, a tak si můžeme představit krutost jejich osudu.



Tento dobroděj po válce, když byl demilitarizován, zůstal v Německu a nikdy se již v Kopřivnici neukázal a žil si tam velmi dobře jako civilní zaměstnanec americké armády.



9. května v pět hodin odpoledne se seřadil průvod u restaurace p. Kuchaře a vyšel v čele se státní vlajkou a ruskými prapory ke Štramberku, vyhrávala kapela. Ze Štramberka se průvod vrátil na náměstí. Z tribuny potažené rudým plátnem řečnili Karel Chalupa, jako nový předseda MNV, úředník Karel Kraus a p. Procházka z Příbora, rodem Kopřivničan. Pěvecké sdružení zapělo několik chorů. V závěru zazněly statní hymny.



Je mou povinností opět se zmínit o skutečnosti, jak místní občané byli vlastenecky uvědomělí, když z tehdejší mladé generace odešlo za velkých nesnází a rizik dvaadvacet branců bojovat do zahraničí. Utíkali většinou přes Polsko s cílem dostat se do SSSR, kde však vznikaly velké problémy, a proto šli dále bez peněz a prakticky i bez jídla přes Rumunsko a většinou až přes cizineckou legii v Africe přes Francii do Anglie. Šli s odhodláním bojovat a umírat za svou demokratickou vlast. Bylo to vzhledem k počtu obyvatel - Čechů žilo v Kopřivnici tehdy asi 3 500 - v procentech nejvíce z celé republiky! Čtyři z nich byli letci a všichni za svou vlast položili životy. Jediný pan Hrček uhořel v tanku na ruské frontě u Kyjeva. Je neodpustitelná hanebnost komunistického režimu, že přeživší zahraniční vojáky později degradovali a perzekuovali. Tyto naše hrdiny soudili jako zrádce národa! Musím k tomu podotknout, že v Kopřivnici šlo o chlapce vesměs z dělnických rodin, kteří šli bojovat proti Hitlerovi bez ohledu na třeba i stranickou příslušnost a o to je tato hanebnost větší a smutnější.



S odstupem šedesáti let je obdivuhodně smutné, jak poměrně málo informací o místních poměrech této tak důležité a významné historické etapy našeho kraje a města je publikováno. Chci věřit, že pamětníci brzy ještě vše napraví. Děkuji proto Václavu Langrovi, že se ujal toho díla a pracně a vzorně připravil pro tisk životopisy a osudy všech zahraničních vojáků z Kopřivnice, Příbora a Štramberka.



Kdyby kupříkladu naše Společnost T. G. Masaryka a Konfederace politických vězňů nevzpomněly zahraničních vojáků při kladení prsti z centrálního hřbitova československých letců v anglickém BrookWoodu u pomníku padlých, s krásnou výstavou památek na tyto národní hrdiny, upadli by pomalu v zapomnění, přesně tak, jak to bylo ve zbožném přání KSČ.









Velkou vinu na tom všem má jistě i poloha našeho státu v samém srdci Evropy, čímž jsme byli vždy velmi ovlivňováni zájmy evropských velmocí a nebylo nám dopřáno v klidu žít a samostatně se rozvíjet.



Je nutno si konečně uvědomit, že žádná diktatura ať je v duchu čehokoliv, nikdy neměla a nemá budoucnost a vede národy vždy jen do neštěstí, a že jedině demokracie má naději lidstvu zajistit důstojný život. Ale ta potřebuje slušné, vychované a uvědomělé občany, což však, jak řekl Jan Masaryk ‘dá to fušku’.



Vzpomeňme si jak skončila německá říše budována na tisíc let, jak to Hitler předpokládal několikrát ve svých, celým německým národem s ohromným nadšením sledovaných (Führer Reden) vůdcových proslovech k národu, kdy hřímal - lépe řečeno řval: ‘tisíc let bude trvat, než bychom opustili území, na které již jednou německý voják vstoupil!’



O tom, že lidstvo je nepoučitelné, svědčí i ta skutečnost, že i naši proroci jako Gottwald a jemu podobní budovali své impérium ‘na věčné časy a nikdy jinak’ a nepoučili se z historie, že svět se neustále vyvíjí a mění, a proto nic na světě není věčné, stejně tak, jak skončila všechna předešlá impéria, ať již to byli Římané, Španělé, Napoleon, britské světové impérium, japonská nová Asie atd.



Nejsem spisovatel ani ten, který by chtěl někoho poučovat, ale chtěl bych jen těm dnešním mladým stručně připomenout tuto dobu, jak ji pamatuji a opět je upozornit, že by měli být hrdi na svou vlast a své město a s úctou vždy vzpomenout na jeho hrdiny.



Z tehdejších asi čtyř tisíc zaměstnanců továrny jich během okupace bylo umučeno a popraveno celkem osmdesát sedm, což dostatečně tuto dobu charakterizuje. Jména všech jsou uvedena na pamětní desce ve vstupní hale bývalé ředitelské budovy závodu Tatra a k tomu je nutno připočíst ještě i ty, kteří v Tatře nepracovali, jako byli například výše uvedení učitelé, pan Pikulík a další.



Závěrem bych chtěl ještě při památce všech, kteří obětovali za vlast své životy, hlavně ty mladé, varovat před dnes narůstajícími projevy fašismu v Evropě a i mezi našimi lidmi, což nás dříve narozené, diktaturu pamatující, doslova děsí a nemůže nechat lhostejnými.



Vandalové například v roce 1994 poničili známou skautskou mohylu na Ivančeně pod Lysou horou, čímž zhanobili památku na Němci postřílené skauty. To jsou jejich konkrétní projevy a také vrcholná neúcta k historii a všemu, co je slušným lidem svaté.


Lubomír Hanzelka, člen letopisecké komise městského úřadu