Pavla Gajdošíková hraje titulní roli Maryši ve zdařilé inscenaci ostravského Divadla Petra Bezruče. Její představení nabídne kulturní dům přesně za týden.
FOTO: LUKÁŠ HORKÝ
Kopřivnice (dam) – Dost možná nejznámější drama české divadelní literatury - Maryšu bratří Mrštíků - přiveze už za týden do Kopřivnice ostravské Divadlo Petra Bezruče. Představení ve velkém sále kulturního domu je na programu možná trochu paradoxně v den oslav importovaného svátku zamilovaných 14. února.
Kritikou vysoce ceněná inscenace klasického titulu se do Kopřivnice dostává zhruba rok po své premiéře. Uvedení na klasickém jevišti sálu zdejšího kulturního domu si oproti domovské scéně vyžádá především zásadní změny ve scénografii Lucie Labajové, ceněné režijní pojetí a herecké výkony souboru si ale užijí i místní diváci. Inscenace 125 let starého notoricky známého příběhu dívky, která podlehne tlaku společnosti a především své rodiny, a rezignace na vlastní štěstí ji nakonec přivede až ke krajnímu řešení její bezvýchodné situace, je náročným úkolem. To, jak hra dopadne, ví drtivá většina diváků. Inscenátoři tak mnohdy přistupují k razantním úpravám textu i příběhu nebo k výrazné vizuální stylizaci. V tomto ohledu je přístup, který zvolila režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová, možná až překvapivě konzervativní. Text hry byl samozřejmě zkrácen a vynechány byly některé vedlejší postavy příběhu. Maryšu však Bezruči inscenují bez vizuálních výstřelků, a dokonce hru nezbavili ani jihomoravského nářečí. Vesnické drama je v jejich podání především dramatem jedné rodiny. Zabalené do kostýmů, kombinujících folklorní a starobylé prvky se současným oblečením, evokuje pocit podivného bezčasí.
Díky hereckým výkonům jsou pak postavy hry živoucí, plné lidskosti a vnitřních svárů a ne pouze černobílými figurami. Pavla Gajdošíková v titulní roli Maryši projde během 140 minut představení před očima diváků razantní, ale uvěřitelnou proměnou z mladé dívky plné života ve zlomenou ženu, která se nestraní ani těch nejkrajnějších řešení. Vávra, ztvárněný Dušanem Urbanem, není rozhodně jednoznačně negativní postavou. Lízal Norberta Lichého osciluje mezi furiantstvím, krutým sobectvím a záchvěvy upřímné otcovské lásky, snad nejvíc negativní étos má neoblomná postavy Lízalky Markéty Harokové. Promyšlená, propracovaná a přitom prostě působící inscenace nepostrádá symbolické roviny, ale především odhaluje sílu textu, který je v mnohém stejně aktuální jako v době svého vzniku.
Začátek představení, které je součástí předplatitelské série kulturního domu, je tradičně v sedm hodin večer.
