K o p ř i v n i c e (ili) - O Bohuslavu Fickovi toho bylo už napsáno hodně. Ať už v souvislosti s jeho nápadem o udělení čestného občanství prezidentu Václavu Klausovi nebo aktivitami v Masarykově demokratickém hnutí. Nesmírně vitální člověk, studnice moudrosti a humoru, se v těchto dnech dožívá 90 let.
Počat byl v kritické době při loučení otce, který byl povolán ve 14. roce po sarajevském atentátu do armády. A to, jak s nadsázkou pan Ficek říká, s ním šlo celý život. Vyrůstal v Kelči spolu s dalšími třemi sourozenci obklopen láskou maminky, o které dodnes mluví jako o nejhodnějším člověku na světě. Jeho sen pracovat u Bati se mu nikdy nesplnil. Po vojně pracoval v Líbeznicích u Prahy a během války přešel do hlavního města, kde za práci v odboji byl vyslýchán gestapem v nechvalně známé ’Pečkárně’. Nikdy nesouhlasil s brutalitou Němců, ale stejným způsobem odsuzoval i chování Čechů při osvobození ve vztahu k bývalým okupantům. V Novém Jičíně se potkal se svou ženou Karmen, která se pro něj stala pětapadesát let životní oporou a pokladem. „Celý život jsem měl bláznivý a pestrý, ale rebelantem jsem byl v každé situaci,“ hodnotí svůj nesmiřitelný postoj Bohuslav Ficek, který ho dostal i do komunistických lágrů, „v podstatě jsem byl pořád v nemilosti, protože jsem bojoval proti každé nespravedlnosti.“ Na druhou stranu přiznává, že i v těch nejtěžších situacích potkal neskutečně fantastické lidi, kterých si nesmírně vážil.
Silné zadostiučinění Ficek pocítil po 17. listopadu 1989, kdy se angažoval při aktivitách Občanského fóra. Dnes se těší z úspěchů svého syna a dcery, čtyř vnoučat a čtyř pravnoučat stejně jako z apolitického seskupení Masarykova demokratického hnutí. Přesto svůj nesmírně plodný život přirovnává z hlediska věčnosti pouze k prasknutí bublinky: Peklo jsem přežil, trochu jsem zlobil, i v nebi jsem chvíli pobyl, co mě čeká nyní, ještě tak, jak ta bublinka po kapce deště, moje blikne málo, vaše víc než jiné a pak společně v potoce do řeky věků vplyne.
