Jak jste se vlastně dostal k tvorbě brickfilmů?

Měl jsem štěstí, že jsem stavebnice dostával ke všem narozeninám, k Vánocům i svátkům, takže se mi doma postupně vytvořila velká sbírka. Odmala mě ale stejně fascinoval i film. Když jsem viděl Temného rytíře, úplně mě pohltil a začal jsem se zajímat o filmařinu. Ve výtvarném kroužku mi pak spolužák ukázal princip stop motion animace. Začal jsem natáčet na starou Nokii. Po dvou letech, když máma pochopila, že mě to nepustí, mi půjčila foťák a počítač, abych mohl točit. V roce 2010 jsem založil svůj youtubeový kanál. Dodnes tam nechávám i své první pokusy. Myslím, že je dobré ukázat, že každý nějak začínal.

Když se dnes podíváte na své první filmy, najdete v nich něco, co vás charakterizuje dodnes?

Určitě. Technicky jsou samozřejmě úplně jinde než moje současná tvorba, ale myslím, že už tehdy tam byla vidět moje záliba v detektivkách a hlavně snaha vyprávět příběhy, přicházet s neobvyklými nápady. To ve mně zůstalo dodnes.

Kolik práce se skrývá za minutou výsledného filmu?

To strašně záleží na konkrétní scéně. Jsou desetivteřinové záběry, které člověk animuje celý den. U jednodušších scén se zase hodně času spotřebuje přípravou – stavbou kulis, rozmístěním světel a podobně. Řekl bych, že půlminuta hotového filmu průměrně vzniká jeden celý den.

Kolik fotografií vlastně při natáčení vzniklo?

Přesné číslo jsem ještě nespočítal, ale bude se blížit sedmdesáti tisícům snímků.

Jak vznikají kulisy? Stavíte je vždy znovu?

Část staveb používám opakovaně, třeba modulární domy. Ty jen upravím podle potřeby. Spoustu kulis ale stavím úplně od začátku. Dříve jsem kostky neustále recykloval, protože jsem jich neměl tolik. U posledního filmu jsme už s kamarádem stavěli kulisy víc než rok dopředu a měli jsme je všechny připravené současně, přestože jich bylo víc než třicet.

Na svém celovečerním debutu jste pracoval sedm let. Jak se člověku podaří udržet motivaci tak dlouho?

Dodnes vlastně nevím. Hodně mi pomohla manželka, která mě k filmu nepřímo vrátila. Obrovský vliv měl i covid, kdy jsem měl na natáčení mnohem víc času. Důležitá byla i dvouletá předprodukce. Měl jsem dopředu promyšlenou většinu záběrů, připravené storyboardy a přesně věděl, co a jak natočit. A zjistil jsem i jednu zásadní věc – když přijde krize, někdy je lepší dát si pauzu. Člověk se pak vrátí s novou energií.

Dabing vznikal ještě před samotnou animací. Proč?

Protože podle hlasů herců pak upravuji samotnou animaci. Každý herec klade důraz na jiná slova, jinak pracuje s emocemi a podle toho, jaké dialogy natočím, přizpůsobuji pohyb postav i jejich vzhled. Myslím si, že díky tomu výsledek působí přirozeněji.

Minifigurky mají omezenou „mimiku“. Není to problém?

Právě naopak. Člověk se musí naučit pracovat s hlasem, pohybem a kamerou. Výrobce dnes nabízí různé varianty obličejů, takže lze výrazy měnit, ale myslím, že není nutné nahrazovat je digitální animací. Nakonec jsem zjistil, že dobrý příběh a kvalitní dabing fungují i bez toho.

Ve filmu účinkuje řada známých herců. Bylo těžké je přesvědčit ke spolupráci?

Někteří už se mnou spolupracovali dřív, ale stejně člověk nikdy neví, jestli do dalšího projektu půjdou. Myslím ale, že je baví samotná myšlenka toho projektu, a to mi pomáhá. Myslím, že Petr Stach, se kterým jsem na filmu spolupracoval poprvé, a byl to jeden z mých splněných snů, to vystihl dokonale, když prohlásil, že když se dozvěděl, že dvacetiletý kluk natáčí z plastových kostek ve svém bytě celovečerní adaptaci Christie, tak s takovým „pošukem“ rozhodně musel spolupracovat.

Jak vypadá vaše filmové studio?

Není to žádné profesionální studio. Potřebuju hlavně pevný stůl, kvalitní stativ, několik LED světel a fotoaparát nastavený kompletně na manuál. Důležité je, aby se během natáčení nic nepohnulo a aby do místnosti nepronikalo denní světlo. Všechno musí být pod naprostou kontrolou a pak už je to technicky vlastně docela snadné.

Čemu se věnujete profesně?

Pracuji hlavně jako střihač. Střih mě baví asi nejvíc ze všech filmových profesí. Člověk v něm může film skutečně dotvářet a často i zachránit věci, které při natáčení nevyšly úplně podle představ. Na vlastních filmech mě ale nejvíc naplňuje režie a práce s herci. Hledání správných emocí a výrazu v postavách je pro mě asi nejzajímavější část celého procesu.

Lákalo by vás někdy natočit hraný film?

Určitě ano. Myslím ale, že nejde ani tak o to, jestli je film hraný nebo animovaný. Pro mě je nejdůležitější příběh. Chtěl jsem natočit thriller, u kterého divák po půlhodině přestane vnímat, že sleduje minifigurky, a začne prožívat osudy postav. To byla moje největší ambice.

Zůstalo vám po natáčení něco jako památka?

Většinu kulis jsem po dokončení filmu rozebral, ale dům na ostrově jsem si nechal a asi už ho nikdy nerozeberu. Když jsem ho po dvou letech znovu vytáhl kvůli krátké animované pozvánce na film, měl jsem pocit, jako bych se vrátil domů.

Máte už v hlavě další film?

Ano, dokonce dva. Jeden je velmi temná žánrovka odehrávající se v Praze. Druhý je úplně jiný. Mělo by jít o komedii kombinující hraný film a animaci z kostek. Vím ale jednu věc. Každý další projekt už chci, aby byl čistě autorský. Adaptace mi daly strašně moc, ale cítím, že už přišel čas zkusit vyprávět vlastní příběh.

David Macháček