Klub Kamarád stojí na prahu druhé dekády života. Svých deseti let se dožil už dostatečně zkušený a zralý, takže se dá předpokládat, že kritickou dobu puberty prožije bez toho, aby z něj rodiče, v tomto případě radnici, často bolela hlava. Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež je naopak vděčnou chloubou - málokde se tak dobře starají o mladé lidi ohrožené nejrůznějšími svody současné společnosti.



Spousty menších i větších akcí či stovky či tisíce hodin kroužků patří pouze k těm nejviditelnějším výsledkům fungování klubu. To jsou fakta, která se dají nějak měřit a vyčíslit. Mnohem větší význam ale má to, co není na první pohled vidět. Naplnění volného času dětí zajímavými aktivitami by mělo vytvářet prostředí vzájemné spolupráce a respektu mezi dětmi a dospělými. Ne vždy se to úplně podaří, ale to by nemělo být důvodem pro úvahy o zbytečnosti zařízení. Svoje místo tu má stejně jako například sportovní kluby nebo školy umění.



Deset let je nejen důvod k malé oslavě, ale také k posílení pocitu naděje. Většina z dětí, které do něj docházely již od počátku fungování v roce 1997, už dávno dosáhla plnoletosti. Osud zavane každého z nich jinam, přesto existuje naděje, že se někteří do klubu nebo podobného zařízení vrátí jako dobrovolníci či zaměstnanci. Takoví lidé jsou pak živoucím důkazem, který určitě přesvědčí i ty nejzarytější pesimisty. Do dalších let je třeba popřát hlavně dost nápadů a plno energie.



Michal Polášek