Zapálený učitel
Nedávný příspěvek v Kopřivnických novinách o panu Josefu Šmahlíkovi ve mně oživil vzpomínky, které mi utkvěly v paměti. Poznal jsem ho náhodně asi před deseti lety. Zahlédl jsem ho na školním hřišti, kde cvičil se skupinou dětí. Když jeden z kluků nebyl schopen udělat dřep, vyzval ho, ať se rozcvičí bokem od skupiny a pak to zkusí znovu. Tělocvik bral jako hodinu nutnou k regeneraci fyzických i duševních sil.
Když jsem začal s organizováním Běhu rodným krajem Emila Zátopka, zazvonil u mne v bytě a nabídl pomoc. Překvapilo mě to, protože jsem musel lidi kolem sebe přemlouvat k aktivitě.
Obdivoval jsem ho, jak vyrážel s výpravou školní mládeže do Prahy na běžecké závody v rámci Pražského maratonu. I když měl skupinu pomocníků (Hana Stančíková, Iveta Davidová, Petr Butek atd.), jistě si dovedete představit, jak to měl složité s hlídáním skupiny dětí ve velkoměstě. Ale Josef to bral s nadšením a entuziasmem. I když byl těžce nemocen, moc to nedával najevo a s nadšením mi sděloval informaci: „Jedu do Prahy propagovat běh.“ Na každou významnější akci nosil transparent, kterým propagoval kopřivnického rodáka Emila Zátopka.
Tento příspěvek jsem se rozhodl napsat i kvůli tomu, že mě oslovuje řada lidí, která při ohlédnutí do minulosti často vzpomene na Josefa jako sportovního nadšence. Jednou z nich je i paní Stančíková, která kromě nezapomenutelných příhod uchovává i bohatou fotogalerii z pražských zájezdů.
Josef zanechal za sebou stopu, která se vryla do naší paměti. Byl člověkem, který měl charisma, a proto by se na něj nemělo zapomínat...
Jiří Harašta
Už 10 let cvičíme...
Ve čtvrtek 27. září 2012 bylo v sále restaurace Dalas ve Štramberku veselo. Za svátečně upravené stoly zasedlo asi padesát cvičenek a šest cvičenců, všichni v důchodovém věku. Ti nejstarší se blížili osmdesátce, ale všichni byli plni elánu. A proč přišli? Právě před desíti léty asi čtyři cvičenkyně v čele s paní Ninou Kocúrkovou začaly pravidelné každý týden „dělat něco pro své zdraví“. Postupem času se nabalovaly další, přidali se i chlapi a řady se rozrůstaly. Dnes není zvláštností, když ve čtvrtek přijde do cvičení 40 i 46 cvičících. Pochopitelně se potom hrdlo musí svlažit „oroseným“ – ať už velkým nebo malým.
No, a samotná oslava proběhla opravdu velkolepě. Po nezbytném přivítání přišlo na řadu zhodnocení uplynulých 10 let, v němž Anička Krestová zhodnotila zásluhy Niny i Jarky. Oběma byly potom předány upomínkové dárky. Program velmi obohatilo vystoupení osmileté Elišky, která jako břišní tanečnice získala obdiv a sympatie všech přítomných, stejně jako další dvě holčičky se svým tanečním vystoupením Králíci v klobouku. Stepařka Pavla udivila přítomné svým doslova profesním vystoupením nejdříve sólo, potom společně s dalšími dvěma kolegyněmi. Opravdu – holčičky i dospělé „holky“ svým vystoupením program velmi oživily a všechny nás nadchly.
Obě části cvičenců, jak pánská, tak dámská, natrénovaly svůj program. Obecenstvo dlouhotrvajícím potleskem ocenilo country tanec osmi děvčat v nočních košilích s bílými čepečky na hlavách a pánové předvedli - za bouřlivého smíchu přihlížejících - v dámských svůdných plavkách „synchronizované plavání aquabel“ na hudbu Smetanovy Vltavy. Potom „aquabely“ zazpívaly sborovou píseň Chodíme do cvičení…
Dva naši členové sehráli humornou scénku, která rozesmála všechny přihlížející, nechybělo ani lidové vyprávění. Pochopitelně nechyběla ani bohatá tombola, v níž každý vyhrál. Program byl zakončen veselou dražbou cen, které byly navíc. I při dražbě se ozýval smích.
Přišla na řadu hudba a zpěv, pochopitelně při kytaře. Nevadila nám ani prohibice, pivo teklo, víno bylo dobré, kdo chtěl nealko, dostal. I obložené mísy na stole zasytily hladové, naše holky připravily zákusky. Bylo nám dobře a budeme vzpomínat.
Akce byla dobře připravena (díky Nině a Jarce) a dobře zajištěna díky p. Pustkovi, majiteli Dalasu.
Příště zase u nás…
Myslím, že mluvím za všechny, kteří cvičí a akce se zúčastnili.
Josef Adamec
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce
