Hrozby a naděje 2/7
Státy Evropské unie a budoucnost
Evropa a Unie, to je hlavně Francie a Německo, tam to všechno začalo po II. světové válce pro uchování budoucího míru, historicky vůdčí země tohoto regionu, dle své velikosti a síly. Francie jde spíše liberální cestou, Německo bylo vždy konzervativnější, severské země spíše otevřenější, ty z jihu zase radostnější. A co my, co Česko? Jací vlastně jsme? Kam se kloníme? Co můžeme dát Evropě?
Extrémní názor nesmí nikdy zvítězit, aby jeho představitelé převzali moc, byť by byl populární pro většinu. Byť by směřoval, podle lidu, správným směrem. Realistická politika musí jít smírnou cestou spolupráce, musí mít jasné cíle, ale bez toho, aby strhávala davy.
Nyní se česká politická reprezentace snaží upevnit tzv. středovýchodní svazek – Višegrádský kartel, který by nám měl být společnou oporou v rámci Evropské unie. Pokud by to mělo zafungovat, museli bychom nalézt společné zájmy, ale realita je jiná. Obávám se, že jistý radikalismus z Polska, Maďarska i Slovenska neposlouží ani našim zájmům, ani zájmům Unie. Ta se teď musí rychle semknout jako celek a upevnit svoji společnou kontinentální pozici vůči partnerům, jako jsou Čína, Indie, ale i USA a Rusko. Jednotlivé samostatné státy Evropy budou stále více ztrácet svoji konkurenční šanci, jakož i vlastní elementární bezpečnost.
Co může být východiskem pro zachování společné Evropy? Není to jen společná měna, obchod, bezcelní prostor či daňová politika, ale v první řadě zachování základních jistot občanů, kteří v Unii žijí, z toho především jejich bezpečí.
Pokud se Evropa společně dohodne na základních principech a hodnotách, na kterých se jednotlivé země historicky formovaly, je zaděláno na trvalou společnou cestu. Začít je třeba bezpečnou a nekompromisní kontrolou vnějších hranic; musíme vědět, kdo do Evropy přichází a za jakým účelem. To bylo vždy a všude normální a musí tak zůstat. Pak teprve jde o solidaritu s novými potřebnými, slabými, pronásledovanými či ohroženými na životech. A každý, kdo přichází jako cizinec do nové země, musí dbát jejího řádu a zákonnosti. Jinak bude pomoc odmítnuta.
Chtějme tedy Evropu jednotnou, bezpečnou a solidární. Bude třeba, aby ti bohatší partneři přispěli do společné pokladny větším dílem, ale na druhé straně ctili svobody těch slabších. Bude také nezbytné, aby Unie skončila se sliby vůči vnějším sousedům, jako je Turecko či Ukrajina, že jednou mohou být její součástí, a spíše s nimi budovala dobré partnerské vztahy k zachování klidu a bezpečnosti. Je to geopoliticky rozumnější. To vnímám jako naději pro budování Evropy pro nejbližších deset let.
Dobrá budoucnost naší země bude pouze v jednotné EU; je to bezpečné pro další generace a to je podstatné.
Ing. Jaroslav Šula
Reakce na pohádku pana Telaříka, která vyšla 10. 12. 2015 v Kopřivnických novinách… bylo nebylo, ve které jsem hlavní zápornou hrdinkou.
Dovolím si opravu nepravdivých údajů v této pohádce.
Ano, celá tato ,,komedie“ (netušila jsem, že krádež může být v očích někoho komedie) začala krádeží v mé kanceláři dne 18. 11. 2014 v dopoledních hodinách. Nejprve opravuji částku…přesáhla 140 tisíc korun (pro někoho je tento rozdíl nepatrný, pro mě je přes „obrovské“ roční odměny opravdu obrovský). Další oprava - podle šetření policie bylo zjištěno překonání překážky. Rovněž skříň s pokladní hotovostí a údajně neexistující pokladnou byla uzamčena. Pojistné podmínky nebyly splněny z jiných důvodů, než uvádí pohádkový autor. Neměla jsem uzamčenou kancelář. Tu bych v žádném případě neměla neuzamčenou, kdybych věděla, že zřizovatelem uzavřená pojistná smlouva nebere v potaz elektronický zámek vstupních dveří. To byla pro mě opravdu velká novina, ke které jsem se dostala po úmorném pátrání a k velké nelibosti jiných autorů jiných pohádek z radnice až na jaře 2015. Ano, zjistila jsem, že takto uzavřená škola je posuzována jako ,,dveře dokořán“.
Pohádka pokračuje neplněním povinností radních odvolat mě. Ano, souhlasím, pane autore. Je to víc než zvláštní.
V další kapitole to vypadá, že když pojišťovna neplnila, musela jsem splácet. Pane autore, ale to jste to tedy nevzal popořádku. Splátkový kalendář jsem podepsala v listopadu 2014…ano, tady se hlavní záporný hrdina mění na pitomce, který naivně věřil, že to celé nemůže být posuzováno jako jeho chyba, že se zloděj najde, že každý chápe, jak mi je, a soucítí se mnou - ,,Bez podpisu splátkového kalendáře a uznání zodpovědnosti, paní Zdarsová, nemůžeme předložit škodní komisi žádost, která by Vám mohla škodu prominout“…zněl pokyn a já podepsala. Hlášení pojišťovně ze strany zřizovatele neproběhlo vůbec! Tak jsem to nahlásila sama pojišťovně po závěrečném protokolu policie, která mimo jiné popisuje, jak se pachatel do školy dostal. Chyba… co jsem si to dovolila!?... nebyla to přece mnou uzavřená pojistka.
Až poté jsem, pane autore, žádala škodní komisi o vrácení už zaplacených splátek i o prominutí zbylé částky (škodní komise zasedala až v dubnu 2015, kdy už byly známy nejasnosti pojistky, závěr policie a závěr pojišťovny). Není však pravdou, že jsem žádost podala z důvodu zpochybnění platnosti dohody o hmotné zodpovědnosti. Vypadá to, že autor nečetl mou žádost, možná nečetl ani odpověď škodní komise, která cituje protokol policie ve vlastní prospěch (no, třeba došlo jen k překlepu..?)
Pohádka pokračuje schvalováním odměn v červnu 2015 na údajné Radě, které se účastnili všichni ředitelé kromě mě, aby obhájili svou práci. Ale, ale, tak o takové Radě opravdu nevím. Že by mi zřizovatel zapomněl poslat pozvánku? A nebo myslíte Radu, kde se schvalovala účetní závěrka na základě auditu? Obávám se, že už čtenáře začínám nudit (i pro mě je to už nudné pořád dokola vyvracet snůšku nepravd), ale ještě chvíli vydržme. Pane autore, roční odměny jsou schvalovány na základě pevně stanovených kritérií, kde ředitelé získávají body za jednotlivé oblasti. Tohoto schvalování se ředitelé neúčastní, ale Vy přece ano. Takže jste to nějak popletl, ale snad jste si alespoň všimnul, že i auditorská zpráva, která se schvalovala na jiné Radě, nesouhlasila s vyhodnocením krádeže jako s pohledávkou za zaměstnancem. Jestli snad auditor také nepatří na lavici obžalovaných…
Morální pochybení…zaměstnání odsouzeného člověka? V době, kdy jsem zmiňovanou paní učitelku zaměstnala, nebyla odsouzena! A pokud vím, dokud člověk není odsouzen, je s ním zacházeno jako s nevinným. Vaše procentuální odhady k výsledku soudu jsou obdivuhodné. Není v mé moci a ani povinností zjišťovat, jestli má zaměstnanec čistý rejstřík i v průběhu zaměstnání. Nevím, jak vypadá rejstřík Váš, a Vy nevíte, jak můj. Není to snad nemorální to nevědět? Škoda, že nezmiňujete, na nátlak koho byla propuštěna…jaké veřejnosti?? Vzhledem k tomu, že jsem podepisovala její výpověď, jsem opravdu překvapena, že o Vámi uvedené informaci nic nevím. Ale připouštím, že nejsem radní…nejsem nic. Slovo VEŘEJNOST je zřejmě do moderní pohádky vhodné.
Pohádka se chýlí ke konci…nedala jsem žádný dopis do Kopřivnických novin! Jak jste zase přišel na toto? Psala jsem ho rodičům žáků školy, nebyl určený ke zveřejnění do žádných novin. Byl osobní a rozhodně nemám tendence k exhibicionismu. Snad ani Vy ne.
Zdravý rozum rodičů žáků školy. O tom jsem nikdy nepochybovala, nepochybuji a ani v budoucnu pochybovat nebudu. Dost mě zaráží, že o něm pochybujete Vy a ještě ke všemu veřejně…nebo možná ve Vašem případě ani nezaráží, když jste vlastně napsal jen pohádku.
Vážení čtenáři této podivné pohádky, sděluji Vám, že jsem celou ukradenou hotovost z pokladny ZŠ Mniší uhradila. Mé !nepojištěné! osobní věci, o které jsem přišla, i odcizené !nepojištěné! auto nebyly nalezeny. A pro ty, kterým stále „leží v patě“ mé odměny…snad by mohli přijmout jako kompenzaci peníze, které jsem městské kase ušetřila zajištěním projektu pro Zdravé město. Ten jsem v srpnu 2015 zpracovala zcela zdarma, i potřebné materiální vybavení jsem zajistila pomocí sponzora. Přemýšlím, že tato úspora možná převýšila částku mých odměn.
Vám, pane autore, přeji spoustu spokojených voličů, kterým budete říkat vždy pravdu, a taky dostatek samostatného, nepodjatého a svobodného úsudku mezi (H)RADNÍMI.
A sobě - záporné hrdince přeji, aby mě nechali (H)RADNÍ na pokoji a nevolali dále mému novému zaměstnavateli, na Krajský úřad, nezneužívali své pravomoci a přestali špinit mé jméno. Pokud vyloučím zlomyslnost a zášť, tak jim to přece nic nepřinese.
Přece jste, páni (H)RADNÍ, říkali, že jste se mě konečně zbavili, tak bych chtěla mít možnost říct totéž.
Ivana Zdarsová
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
