Poliklinika
Jelikož mám poslední dobou docela slušné problémy s pamětí, zašel jsem si pro zdravotní výpis k mému doktorovi až o týden později. Chyba lávky, říkal jsem si. Naše Poliklinika je úžasně přehledná. Seděl jsem nějakou dobu mezi důchodkyněmi, které mi připomínaly zlatou dobu punčoch a sukní, kterou jsem nikdy nezažil. Místnosti tak prázdné, tak smutné. Lidi chodící sem a tam jako stíny iluzí o zdraví. Škoda.
Nicméně jsem se mému doktorovi zmínil o mém problému s pamětí. Po několika minutách hledání v odborné knize, kdy jsem již přečetl všechny jeho diplomy pověšené na stěně, mě poslal k psycholožce. A tak jsem teda bloudil po Poliklinice doufaje, že najdu její ordinaci.
Samozřejmě jsem si spletl psychologa s psychiatrem. Přišel jsem do čekárny psychiatrie. Sedělo tam asi šest lidí. Nějak jsem si jich nevšímal, krom toho, že se na mě dívali jako na blázna. Sestra mi vysvětlila, podotýkám znovu, kde je ordinace psychologie. Našel jsem to. Paní mi řekla, že se mám zastavit začátkem až dalšího měsíce. Teď mám strach, že na to zapomenu. Oproti tomu si dokonale vzpomínám, jak přehlednou Polikliniku máme. Klobouk dolů.
Ondřej Bezstarosti
Poděkování
Žijeme ve zvláštní době, kdy se veřejně děkuje vybraným lidem za to, že dobře dělali svou práci, za kterou dostali dobře zaplaceno, a zcela jsou opomíjeni lidé, kteří zadarmo dělají to, co vůbec dělat nemusí. Přikláním se k těm neviditelným a ráda tuto chybu napravuji, protože díky tomu, že ti zviditelňovaní dělali svou práci jen dobře, tito ke své činnosti musí ještě přispívat nejen vloženým časem mimo své pracovní povinnosti, ale i finančními prostředky ze své, nikoli státní kapsy.
Mé dnešní poděkování směřuje k paní Daniele Seidlové, pěstounce malé, již od narození postižené Karolínky Dejové. Naše cesty se zkřížily díky přání Karolínky naučit se ladně pohybovat za zvuku hudby a stát se tanečnicí na vozíčku. Na podzim roku 2014 se Karolínka začala učit hrát na flétničku, a když odjížděla z hodiny, zahlédla skupinu děvčat, jak tančí. Víme všichni, že děti toho chtějí mnoho a my dospělí máme tendence je od toho zrazovat, ale paní Daniela udělala pravý opak. Nedala se odradit prvotním neúspěchem a celý rok hledala možnost začlenění Karolínky do nějakého tanečního kolektivu, což se nakonec, tedy od dalšího podzimu podařilo a začala navštěvovat výuku tance. Dnes již Karolínka umí několik choreografií, které tancuje spolu s dětmi nejen z taneční školičky, ale i se skupinou Thara-junior, jež reprezentuje Taneční centrum Relax Kopřivnice na různých soutěžích, takže již vlastní i několik medailí z tuzemských soutěží a byla reprezentovat Kopřivnici i ve Vídni.
Dnes většina dětí v kroužku pohybových aktivit nevydrží a myslí si, že úspěch přichází nejpozději za rok. Vidí své idoly, ale nedokáží si ani představit, co všechno musely projít. Není to jejich chyba, jsou to jen děti, nejsou rodiči vedeny k trpělivosti, a nemají tak možnost posilovat své schopnosti vytrvat a tím teprve růst. I většina dospělých si myslí, že prohra je konec světa, že prohru nesmí připustit, takže se raději ničeho zásadního nezúčastňují a nakonec se i děti prohry bojí, ale Karolínka je díky Tobě větší bojovnicí než někteří dospělí.
Děkuji Danielo, hlavně za Karolínku a Filipa, protože oni ještě nemají věk k vděčnosti.
Mirka Břusková
Pohádkový les
Dne 1. 5. 2016 se uskutečnil Pohádkový les, kterého se zúčastnilo 250 dětí s rodiči + babičky a dědečkové a pořadatelé, a dosáhl tak celkového počtu přes 700 účastníků. „Chceme vám poděkovat za tak skvělou účast a za tak skvělou atmosféru. Největší dík patří všem pohádkovým bytostem a ostatním organizátorům, kteří se na přípravě podíleli ve svém volném čase (neb připravit akci a vše zabezpečit chce pořádný kus odvahy). Dobrovolníci nejsou placení ne proto, že by byli bezcenní, ale protože jsou k nezaplacení.“
B. Klimecká,
za kolektiv Pionýra Kopřivnice
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
