Mise splněna
Mise splněna, házenkáři se vrací do extraligy. Pod tímto názvem vyšel 30. 4. 2015 v Kopřivnických novinách článek o vítězi prvoligové soutěže v házené sezony 2014 – 2015, jimž se stalo družstvo mužů KH Kopřivnice. Vítězství o to cennější, že znamenalo návrat do extraligy.
Dnes by mohl vyjít článek „Mise splněna, házenkáři zůstávají v extralize“. A za to si naši házenkáři zaslouží velké poděkování. Ono účinkování v extralize není žádná procházka růžovým sadem. Z prvních zápasů jsem často míval dojem, že proti nám stálo na palubovce vždy o dva protivníky více – rozhodčí. Mnohá jejich rozhodnutí proti nám mnohdy nechápal ani soupeř a jeho příznivci. Jako by nám chtěli říci, ať se vrátíme zpět do první ligy, pro nás místo mezi „elitou“ není. A s pocitem nevítanosti se moc dobře nehraje. A právě proto chci nyní našim házenkářům říci: „Nenechali jste se znechutit, nesložili ruce v klín, ale dle svých možností, s různými výsledky v jednotlivých zápasech jste vydrželi. Stálo vás to mnoho fyzických i psychických sil. To však ke sportu patří. Nebyli jste ale sami. Střídavé výsledky v jednotlivých zápasech ničily hlasivky a nervy nás fanoušků. Tak trochu ze škodolibosti bych vás rád posadil do hlediště při posledních zápasech se Zlínem. Zejména v posledních minutách zápasů. To se, hoši, nedělá. Naše řady by mohly prořídnout a není nic horšího než hrát před prázdným hledištěm.
A tak vám stejně jako všichni vaši příznivci blahopřeji k setrvání v nejvyšší soutěži a věřím, že tak jako v sezoně 2014 – 2015 budeme moci i v té následující říci: „Děkujeme, hoši.“
Karel Vodička
O tom májovém rojení aneb Když je v úle málo místa
Střešní okénko mé kuchyně se již před časem stalo mým tajným azimutem – úhlem ranního pohledu, jímž vítám každý nový den. Nad hlavou někdy s modrou plachtou obzoru, jindy s tekoucími stružkami deště. Záplava okolních zelených košatých zahrad mi ještě před několika dny mávala májovými bílými věnci květů na starých jabloních.
A pod nimi? Řada úlů – domovů užitečného a moudrého hmyzu žijícího s přírodou v dokonalé symbióze a člověku poskytující vzácný a mnohdy zcela nedoceněný dar zlatého léčivého moku.
Stává se však, že v naoko poklidném úle plném sladké vůně, pečlivě odvedené práce rozdělené mezi její obyvatelky, dochází přece k jakémusi nedorozumění. Jednou z mnoha příčin může být skutečnost, že ve včelím společenství vyrostla nová – mladá královna, úl je přeplněn včelstvem a má málo místa k životu. Možná. Vždyť i ze zkušenosti lidského soužití může dojít ke známé skutečnosti, že vládnout může jen jeden nebo jedna – u včel je to včelí královna.
Od včelařů slýchám o zajímavém poznatku, že „královna troubí“. Ačkoliv se okolo úlů pohybuji téměř denně, nikdy jsem nezaslechla to prý tolik hlasité troubení, kterým mladá královna dává najevo, že „takto to dál nejde“. Na tento její povel vylétá stará matka z úlu se svojí suitou doprovodných služebnic a hledá místo ke svému vládnutí. Snad k tomu napomáhá i dusné předbouřkové jarní počasí, nedostatek místa a možná též nám známá ženská (v našem případě včelí) potutelnost. A tak provokativně opouští úl a přenechává prostor úlu matce mladé.
Stačilo mi jen okénkem zahlédnout hustý mrak rojechtivých včel a tomu svému včelaři podat zprávu, že hnědý, hrozivě hučící roj obalil jednu z jabloňových větví. To však toho dne zdaleka nebyl konec májovému rojení. Myslím, že muselo dojít k tajné dohodě mezi rozdováděnými sousedkami, když po krátké pauze se na vedlejší větvi jablůňky s hukotem usazoval další včelí mrak ze sousedního úlu. Teprve pak se začíná práce včelaře-chovatele. Vyčkává, až se roj poněkud uklidní, přistaví žebřík a zkušenou rukou – v našem případě bez včelařské kukly a bez prudkých pohybů - odřezává větvičku s rojem. Má tu velkou výhodu, že vedle něj vyrůstá vnuk dbalý jeho dobře míněných rad a do nově připraveného prostoru se zlatými rámky, se stejně klidnýma rukama usazuje další – nové včelstvo.
V. Horáková
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
