S kosou a srpem...

I po létech ji pořád slyším. Charakteristickou zvukomalebnou kulisu mých dětských prázdnin. Zněla snad z každého dvorku nebo ze zápraží chlévů od časných rán až do teplých podvečerů. Zvonivý, vytrvalý zvuk, vycházející z kovadlinky zaražené v části poraženého stromu a tehdejšími majiteli políček a zahrad pojmenované jako „babka“. A u něho soustředěného hospodáře v klobouku proti sluníčku, v brýlích s drátěnou obroučkou na špičce nosu a se soustředěným pohledem na „zatuplé“ ostří oblíbeného nářadí. A v ruce? Zvláštní kladívko k oboustrannému použití a k dokonalému zaostření kosy nebo srpu.

To nářadí, o němž se chci zmínit, je dnes mezi mladými téměř již neznámé. Za husitských válek však využívané našimi prapředky k účinné válečné obraně. Později už jen jejich potomky a starší generací. Bývalo doma snad v každé chalupě. Vzpomínám ráda na dědečkovy kosy. Visely na veliké skobě v dostatečné výšce, aby se zabránilo zvídavému dětskému zájmu o ně, velmi blízko lampy osvětlující prostor chléva. Docela nedaleko jsme si mohli prohlédnout a osahat plechové pouzdro, které viselo všem tehdejším sekáčům na opasku kalhot a v něm brousek k přiostření otupené hrany kos. Pohled na takto vystrojené „chlapy“, kteří ještě cestou do polí, na poslední chvíli, museli s chutí dokouřit svoji čerstvě nacpanou fajfku, vzbuzoval ve mně jakýsi dětský obdiv mužné síly. Právě tam, na našich loukách bývalo slýchat krásný, avšak pro mne tak trochu lítostivě znějící povzdech pokosených trav, umírajícího lučního kvítí a v dobách žní zlatých obilných klasů přizdobených štíhlou kopretinou a dnes již téměř vyhynulou chrpou.

A babiččino nářadí? Bílý, letní šátek proti sluníčku, několik srpů a motyk dobře „vykutých“ dědečkovým kladívkem. Ležely též mimo náš dosah – na dřevěném trámku nad kozím chlívkem nedaleko svinutých jutových trávnic. Nesmím opomenout ani na dřevěné hrábě. Nosívala je furiantsky přes rameno k obrácení pokosů čerstvě vysečené trávy na té nejkrásnější ze všech štramberských luk, zvané „za hřebenem“ pod samým vrcholem Bílé hory.

Co však přitahovalo náš zájem nejvíce, bývalo i každoročně pečlivě vystavěné hnízdo páru vlaštovek v blízkosti lampy ve chlévě. Rádi jsme pozorovali pravidelné nálety trpělivých rodičů při krmení mláďat a jejich veselé švitoření od časného rána do voňavé tmy.

A jak je tomu dnes? Běžím zavřít okna hledící do okolních zahrad, odkud slyším rozzlobený zvuk motorů sekaček v okolí. Zahrádku o několika metrech „uklízí“ pečlivý majitel nekonečně dlouhou dobu. Má vysněnou touhu mít za každou cenu pod svými okny „anglický“ trávník. Co na tom, že na jeho zahrádce právě rozkvetl voňavý koberec bílého jetele – neocenitelné pastvy včel a neví, že by se mohl s velkou rozkoší projít naboso nádherou sedmikrás. Projíždí se s velkým zalíbením se řvoucím pomocníkem několikrát za sebou, až odlétají kousky hlíny. Co naplat – taková je doba a svoji zahrádku uklízí každý podle svého.

I žně se zkrátily jen na několik dnů. Vytrvale hlučící kolos, který je zároveň i mlátičkou, připravuje nás, hlavně však ty nejmladší, o poezii léta, jaké bývalo už tak dávno.

Svatá Markyta - hodila srp do žita 13. července

V. Horáková



Letní momentky

Léto! Léto budiž pochváleno. Jen v létě se člověk dočká nečekaných překvapení a nemusí ani jezdit daleko, stačí Větřkovická přehrada.

Překvapení první:

Krásné letní ráno na přehradě. Plavu si, plavu, nikde nikdo, jen na protějším břehu sedí pár rybářů. A najednou změna – přijíždí mladík na malé motorce, zastaví na cestě u pláže a začíná se svlékat.

Ale jak! Svlékl košili, pečlivě ji složil a přehodil přes motorku. Svlékl kalhoty, opět je přepečlivě složil, rovněž přehodil přes motorku a zůstal v něčem, co vypadalo jako plavky. Ale zřejmě to plavky nebyly, neboť i z této textilie k mému úžasu vypadl a zjevil se, jak ho pánbůh stvořil, naprosto beze studu a jakýchkoliv rozpaků a ještě s pečlivostí jemu zřejmě vlastní přidal i tento kus oděvu k ostatním na motorce. Následně oděl svou nahotu do čehosi podobného kraťasům a vstoupil do vody. Byl to nejen pohledný mladík, ale byl taky slušně vychovaný – když jsme se ve vodě míjeli, zdvořile pozdravil: „Dobrý den“.

Jak by to nebyl dobrý den, pánský striptýz na pláži Větřkovické přehrady jsem zažila poprvé.

No, prostě léto. V zimě bych to určitě nezažila.

Překvapení druhé:

Opět ráno na přehradě. Najednou vidím přicházet staršího muže s batohem. Vyndá deku, láhev s vodou a svlékne se do plavek. Jde k vodě. Ale, co to? Místo aby se vrhl do vody, začíná sbírat odpadky. Tu zvedne plastovou láhev, tu papír, tu kus dřeva a odnáší to do koše. Uklízí své teritorium a teprve, když je spokojen s jeho úrovní, jde plavat.

Tak to bylo pro mě ještě větší překvapení než nahý mladík.

Víc takových lidí je nám třeba. Nežvanit o životním prostředí v novinách, v televizi, v rádiu, ale něco konkrétního udělat.

Poznámka na závěr – pořádkumilovný muž to byl, ale o jeho společenské úrovni mám jisté pochybnosti – když jsme se ve vodě potkali, žádné „dobrý den“ nezaznělo.

Překvapení třetí (a poslední) :

Kdo by to byl řekl, že pláž přehrady ve Větřkovicích je „penězonosná“?

Je, našla jsem tam dvacetikorunu. Moc jsem se sice neobohatila, ale malé ryby taky ryby.

Krásný zbytek léta vám všem.

Sylva Dobečková



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.