Náladu mi ale výrazně zlepšil neúmyslně vyslechnutý rozhovor asi čtyřletého chlapečka se svou matkou. Nejdříve ho zaujaly stavební stroje a auta, komentoval, co dělají atd.

Postupně jsme dospěli k Zátopkovi.

„Mami, kdo je to?“ „To je Emil Zátopek, byl to slavný běžec, vyhrál olympiádu.“ „A není mu zima, když je jenom v trenkách?“ „Možná jo,“ odvětila se smíchem maminka. „Tak proč neuteče domů, když umí běhat?“ To už se chechtali i další okolojdoucí.

Další vývoj diskuse jsem už neslyšela, i když bych si ji ráda vyslechla, ale slušnost velela dál pokračovat v chůzi.

Potěšil mě ten chlapec, i já jsem měla tendenci, kdykoliv jsem šla kolem sochy našeho slavného rodáka, hodit mu přes ramena aspoň bundu, aby mu nebyla zima a aby neutekl.

Milý Emile, zatím je to nemilé, ale zlepší se to.

Doufejme.

Sylva Dobečková

Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.