Daruj krev

V sobotu 2. 11. 2013 se v hotelu Clarion Congress v Ostravě uskutečnilo setkání více jak stovky dárců krve Moravskoslezského a Olomouckého kraje. Byli pozváni ti, kteří svou krev darovali 160krát. Za to jim byl ČČK udělen Zlatý kříž 1. třídy. Mezi oceněnými bylo i několik „Kopřivničanů“.

Pro ocenění si přijeli František Horák, Oldřich Němec a Zbyněk Melčák. Dodatečně bude ocenění předáno Zbyňkovi Mikulenkovi, Zdeňku Najbrtovi a Pavlovi Šulákovi. Ti do Ostravy nepřijeli.

Prezident Českého červeného kříže a náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje ve svých projevech ocenili příkladný přístup dárců, poděkovali jim a požádali je, aby v darování krve pokračovali, pokud jim to zdraví dovolí. Také primářka transfúzní stanice z Ostravy-Poruby dárcům poděkovala. Uvedla, že jejich krev zachraňuje zdraví a někdy i životy lidí, kteří ji z různých důvodů potřebují. Poprosila je, aby ve svém okolí získávali nové, mladé dárce krve. Uvedla, že díky novým operačním metodám se již tolik krve nepotřebuje, ale průměrný věk dárců se stále zvyšuje. Po předání diplomů a odznaků byli všichni přítomni pozváni na raut a přátelské posezení.

Využívám této příležitosti a obracím se na mladé lidi, kteří mohou krev darovat. Přijďte na transfúzní stanici do Nového Jičína a dejte svou krev. Nemáte se čeho bát. Za tu trošku nepohody ten pocit, že někomu pomůžete, opravdu stojí. Navíc budete vyšetřeni a při pravidelném darování budete pod stálou lékařskou kontrolou.

Když tento článek osloví alespoň jednoho nového dárce krve, budu velmi rád.

Oldřich Němec



Podšostýnské rozjímání

Kdykoliv procházím tou snad nejznámější i nejfrekventovanější z ulic našeho města, hlavou mi táhnou obrázky vzácných fotografií z dávno odešlých dob. Oči mohou v duchu pohladit rovinu cesty lemované zelenou alejí kaštanů, budovu školy ve stylu prvorepublikové elegance a špičku chrámové věže, jak jinak nežli na náměstí.

Člověk nežije jen dneškem. Čím více let mu přibývá, tím více - a jak rád - se vrací do minulosti. A nemusí to být zrovna tajemná doba 14. století s první zmínkou o hrádku, který vévodil malé dřevěné vísce pod ním. Malebně rozložená okolo potůčku zarostlého olšemi, krušinou a černým bezem, později s dřevěným kostelíkem, přilehlým hřbitůvkem, s první stavbou Zemanství i půvabnou budovou Fojtství. Vesnička mezi kameny „Červeným“ a protější horou, lidmi odedávna zvanou jako „Bílá“. Patřila k Hukvaldskému panství s několika desítkami obyvatel. Vesnička chalupníků a drobných sedláků se později začala měnit, a změnila nejen svůj vzhled, ale i způsob života. Přibývalo obyvatel, přibyla práce v drobných dílnách a z vesničky s atmosférou málo známého moravského místa se postupně stávalo město nemalého významu. Kolikrát se od těch dob znásobil počet občanů a jak se jim tu žije dnes? Město se nebývale rozrostlo, bohužel ne vždy k jeho prospěchu. To všemocný čas změnil údolí pod Šostýnským hradem.

Dnes si už jen menší část jeho obyvatel vzpomíná, kde na nejznámější ulici stával dům s obchodem „u Palacké“, nebo ve kterém pekařství se pekl ten nejlepší chléb - „Goldův chléb“. Pamatujete na řadu dávno zmizelých obchodů a obchůdků nabízejících třeba textil v pohodlném rohovém domě „u Popelářů“? Postupně musely bouřlivé výstavbě uhnout i dvě cukrárny - ta „u Popelářů“ i ta blízká za rohem „u Čapků. Výloha řeznictví pana Brychty se dívala do oken zajímavé stavby Závodního hotelu s ukrytými tenisovými kurty. V duchu vidím i zeleně natřený dřevěný domeček na rohu ulice, v němž po léta prodávala tisk drobná paní Pospíšilová. Jmenuji jen namátkou a moje mysl sbírá vzpomínky na Kopřivnici padesátých let a její „hlavní cestu“.

(Pokračování v příštím čísle)

V. Horáková



Šesťáci se vracejí do školky

„Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“, píše ve své knize Robert Fulghum a snad i toto si řekli kluci z 6.B, kteří nám přišli vypomoci na akci do naší mateřské školy. Při akci k zamykání zahrady Broučci již tradičně spolupracujeme s paní Bc. Marcelou Nedjalkovou a divadelním souborem Krokodýl, kteří si pro nás připraví krátké scénky, popř. písničku či taneček. Letos jsme požádali o spolupráci i školu základní, konkrétně 6.B a jejich třídní učitelku paní Mgr. Markétu Hanzelkovou ze ZŠ Alšova. Musím říct, že mě příjemně překvapilo jejich nadšení a ochota pomoci, samostatnost a aktivita při přípravě jednotlivých stanovišť a hlavně zodpovědnost, s jakou se celého úkolu zmocnili. Takže když uvážím, že všichni prošli, obrazně řečeno, našima rukama, tak jen můžu být pyšná na naši mateřinku, která je skvěle připravila na start do života.

Martina Suchoňová, učitelka MŠ I. Šustaly



Noční BU BU BU stezka

Stezka měla start v pět hodin u Husovy lípy v Kopřivnici. Tam již na nás čekaly dvě „milé“ čarodějnice, které nás po splnění úkolu poslaly dále po trase, která byla značená nejenom svíčkami.

Hned na druhém stanovišti jsme se setkali s čerty a pomohli jsme jim přitopit v jejich velkém kotli. O kus dále u hradu se potulovaly dvě bílé paní, které si po cestě rozsypaly své hvězdičky. Nedaleko nich na nás již čekali neúnavné mumie, s kterými jsme přenášeli posvátnou kouli do pyramidy. Po cestě jsme potkali i ducha a vlkodlaka. Nejlepší ovšem byli upíři, kteří měli světelnou disciplínu, a to se svítícími tyčinkami. Na konci celé stezky vás čekala noční pradlena, která potřebovala vylovit zlé duchy z rybníku, aby mohla v poklidu vyprat pro celou svou rodinku.

V cíli jsme si mohli přisednout k ohni a opéct si špekáček za doprovodu kytary.

Akce byla zdařilá, vyšlo pěkné počasí a naše páteční BU BU BU stezka přivítala 130 malých i velkých účastníků.

Mirek Klimecký



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce