Závodiště

Přišli jsme z veřejného bruslení s mou milovanou přítelkyní. Ona si lehla na gauč a já si sedl ke klávesnici. Podíval se, jak spokojeně ta žena leží a zamyslel se. Svět mi najednou připadal jako ledová plocha otevřená v neděli pro veřejnost. Jezdí se pořád dokola. Držet se za ruku mohou jen dvojice a za nějakou dobu se změní jen směr, kterým se jezdí. Až to nakonec v danou hodinu skončí a vy zase zůstáváte ve svých botách se svými problémy.

Pořád se snažíme někam spěchat. Život pod nátlakem nám připadá tak normální, že nám ten prošlý pokrm docela i chutná. Ani se nesnažíme pozastavit se. Ani se nechceme pozastavit. Jen řečnit. Stejně jako tady řečním já. A ačkoliv si říkáme, co chceme, většinou končíme jako koně na závodištích. Na očích klapky a vytyčený směr. Vítěz, či poražený? O to tady nejde. A ti, kteří nejsou námi, budou sedět v hledišti a sázet na nás. Politika, bohémství, nadřazenost, autorita,...

Chci tím jenom říct, že bychom se občas měli trochu pozastavit. Vlastně co by se stalo, kdyby se všichni koně domluvili a zastavili? Neměla by smysl ani dráha a ani tribuna. A tak zastavuji svůj čas a hodlám dát polibek mému Světu. Měli byste udělat to samé.

Ondřej Bezstarosti



Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.