Zazvonilo, Pan Učitel odešel...
Opustil nás znalec klasické české literatury, laskavý pan učitel, znalý souvislostí blízké i vzdálené historie, věrně přednášející, pravý kamarád, vtipný vypravěč a laskavý člověk.
Pan Mgr. Ladislav Cvíček odešel z tohoto světa náhle v pondělí 26. dubna 2021.
Poznali jsme se už dávno tomu, po revoluci 89, při setkáních v klubu Masarykova demokratického hnutí v Kopřivnici, též na ZŠ dr. Milady Horákové, kde vyučoval dějepis a jazyk český, i jinde při mnohých debatách o kultuře, veřejném životě a místním dění v Kopřivnici i ve světě.
Dovedl úžasným způsobem oslovovat žáky ve škole a vedl je k dalšímu vzdělávání pro život.
Byl příkladným manželem, miloval svoji rodinu, byl pečlivý a starostlivý.
Do povědomí kopřivnické veřejnosti vstoupil také jako přednášející na Univerzitě třetího věku a dalších odborných přednáškách pro veřejnost. V poslední době byly oblíbené ty o českých spisovatelích a básnících ve Vile Machů, na které se věrní posluchači vždy dopředu těšili.
Nejvíce jej známe z klubu Masarykova demokratického hnutí (MDH) v Kopřivnici, zejména jako režiséra a průvodce nezapomenutelných večerů s názvem TGM a současnost, kam byli zváni významní hosté z politického, společenského a kulturního života z celé republiky. Na tyto večery k nám pravidelně, jedenkrát ročně, přijížděli i hosté z pražské centrály MDH. Jsou to reprezentativní a kultivované večery, svým zaměřením a významem jedinečné v Česku, pod hlavičkou Masarykova demokratického hnutí.
Poslední debatu jsme spolu s Ladislavem vedli tento měsíc před městskou knihovnou v KDK o nově vydané knize prof. Jana Sokola. Byl nadšen tímto dílem, které mi nabídl k četbě, a já jsem mu zase přinesl dřívější knihu tohoto autora, aby se s ní seznámil. Jeho reakci se již, žel, nedozvím.
Pane Učiteli, vážený příteli, budeme všichni na Tebe vzpomínat s láskou a s vděčností.
Ing. Jaroslav Šula
za klub MDH v Kopřivnici
Vzpomínka na pana učitele
V pondělí 26. dubna zemřel pan učitel Cvíček. Dovolte mi zavzpomínat na něj.
Byl jsem žákem Základní školy Obránců míru. I když historie nepatřila úplně do okruhu mých zálib, shledal jsem, že se na hodiny dějepisu těším. Poutavé vyprávění pana učitele Cvíčka o historických událostech mě bavilo. Dokonce mě bavilo psát i písemky, protože jsem věděl, že bude následovat otázka: „Tak, žáci, co vás na této historické etapě zaujalo, na co byste se chtěli zeptat?“ „Soudruhu učiteli, co je rychlejší? Německá stíhačka, nebo ruský bombardér?“
Jako dítě si vzpomínám také na výchovné kvality pana učitele. Ty oči tam vysoko dívající se na nás, mladé kluky, kteří nevědí co s rukama a s nohama… Pod upřeným pohledem pana učitele jihli kdejací lumpové…
Vzpomínka druhá. Jsem už dávno ze základky venku. Potkáváme se na ulici. Moje překvapení nebere konce, když mi pan učitel nabízí tykání. Mně, který jej má ve své paměti uloženého jako autoritu, jako učitele, který vidí svým žákům až tam někde do žaludku, tak mu mám tykat? To nezvládnu… Zvládl jsem to. Pomohla mi jeho dobrota, jeho neskutečná velkorysost, jeho přijetí. Od té doby jsme se na ulici potkávali jako přátelé.
Vzácný Ladislave, jak pokračovat, když slova schází? Sociální sítě se plní dalšími a dalšími příspěvky k smutné události, že už mezi námi nejsi. Vidím, že podobně jako já to mají mnozí lidé. Nemohou uvěřit… Pokud si dovolíme vzít tyto odezvy jako měřítko dobře prožitého společenského života, tak musím říct, že jsi nám nastavil hodně vysokou laťku. Dívám se nahoru. Ostatně, tam jsem se musel dívat vždy, když jsem Ti chtěl pohlédnout do tváře. Asi teď budu patetický, ale Ty mi to jistě promineš. Nezapomenu! Nezapomeneme!
S úctou
Michal Raška
Odkaz Ladislava Cvíčka
Demokracie, svoboda, rovnost, občanská společnost, tradice, slušnost… jak často a rádi používáme ta slova. S jakou oblibou sami sebe označujeme za demokraty, bojovníky za svobodu, obránce spravedlivějšího a lepšího společenského řádu? S jakou chutí se prohlašujeme za obhájce tradice? A jak málo vlastně o obsahu těch slov přemýšlíme, jak málo se jejich slovníkový význam pokoušíme převést do každodenní reality?
Uvědomujeme si ještě, že demokracie nespočívá jen v řečnění a každoročním kladení věnců k pomníkům, ani v demonstrativní účasti na setkáních, která si ve svém názvu pyšně nesou slovo demokratický? Dochází nám, že občanská společnost nespočívá v zákulisním vytváření pochybných politických koalic, v hlučném okřikování oponentů, v samolibém a sebestředném přesvědčení o vlastní neomylnosti, v přízemním strachu o své křeslo na radnici? Jsme ještě ochotni si připustit, že svoboda se nezakládá na možnosti říkat nesmysly a beztrestně cokoli zpochybňovat?
Když minulý týden odešel Ladislav Cvíček, mnohým jistě cosi podobného proletělo hlavou. Právě on totiž celým svým životem vyjadřoval tu nejjednodušší a nejzákladnější odpověď na všechny ty otázky. Byl bytostně přesvědčen o tom, že demokracie není nic jiného, než pokus o rozmluvu, a to nejen s těmi, kteří mají stejný názor. Věděl, že starost o obec nestojí víc, než upřímně vyjadřovat zájem o to, co lidé potřebují. Chápal, že svobodu si musí každý obhájit především sám před sebou, jinak je nepotřebná. Věděl, že tradice je pro každou společnost životně důležitá, ale tušil také, že udržování tradice jen pro ni samu, která nám už nic neříká, je zbytečné.
I ono „masarykovství“ u něj bylo neseno hlubokým vnitřním prožitkem, nutkavou potřebou odkazovat se k TGM v každodenních činnostech, a ne pouze jednou ročně ve světlech reflektorů. Po Masarykově způsobu si byl jistý, že slova, jakkoli vznešená, nezmůžou nic, nejsou-li podepřena prací, činy, osobní angažovaností, slušností a mnohdy i ochotou jít se svou vlastní kůží na trh. A v tom právě tkví odkaz, který nám všem Ladislav Cvíček zanechal.
Pavel Dvořák, Lašské muzeum
Názory publikované v textu nemusejí být v souladu s názory redakce.
