Na to, že se už píše druhá polovina února, je zpráva o schválení rozpočtu města na již právě probíhající rok dosti překvapivá. Vždyť hospodařit bez přesné představy o příjmech a výdajích nemůže zakusit jen tak někdo. Veřejné orgány si toto privilegium ale za určitých okolností dovolit mohou. Období rozpočtového provizoria už ale naštěstí skončilo.



Necelých 475 milionů korun je na první pohled ohromující číslo a mnoho lidí fascinuje lehkost, s jakou se o těchto penězích, které asi nikdo jen tak v životě neuvidí pohromadě, jen tak hovoří a plánuje. Prostým vydělením počtem obyvatel však vychází, že pokud by se tato suma rozdělovala, přišel by si každý Kopřivničan „jen“ na zhruba dvacet tisíc korun. Pokud to ale otočíme, tak velmi zjednodušeně řečeno, stejnou sumu platí každý z nás na provoz města.



Stojí těch dvacet tisíc za to? Přijde na to, co každý od města očekává. Nový chodník či parkovací místa určitě potěší, na druhou stranu je ale výsadou dobrého hospodáře střídmost v poměřování investic a zdrojů na jejich financování. Vždyť zadlužit se je snadné, někdo to ale bude muset v budoucnu zaplatit. A ten někdo jsou v podstatě daňoví poplatníci, tedy my všichni.



Letošní městský rozpočet neohromí ničím zcela zásadním. Snad jen vyřešením jedné noční můry: tělocvična u základní školy v Lubině se po dlouhých letech s pomocí státu už konečně dostaví. Úleva politiků bude při stříhání pásky asi slyšet na míle daleko.



Michal Polášek