Kopřivnice – Z hokejového mistrovství světa do 20 let v ruské Ufě, kde na přelomu roku vybojoval český tým páté místo, se brankář Patrik Bartošák domů do Kopřivnice stavil jen na skok. Vzápětí totiž zamířil za moře za povinnostmi ve Western Hockey League, tedy kanadské juniorské lize. I přesto si udělal čas podělit se o čerstvé zážitky z Ruska i zkušenosti z působení v týmu Red Deer Rebels.

Od šestnácti let patříte díky své výkonnosti do reprezentačních výběrů, startoval jste ale zatím jen na MS do 18 let v Německu, kde jste byl brankářskou trojkou a vlastně pouze nasával atmosféru velké akce. Neměl jste i tentokrát obavy ze své nominace?

Tehdy v Drážďanech jsem si to opravdu moc neužil, ale nebál jsem se, že bych tentokrát nejel, spíš jsem měl znovu pochybnosti, jestli budu chytat. Povedl se mi ale začátek sezony a pak už bylo jisté, že budu jednička nebo dvojka, takže nominace mě určitě nepřekvapila.

Pokud vím, tak před mistrovstvím nakonec nebylo dané, jestli budete jedničkou vy nebo Matěj Machovský…

Na základě kempu a přípravných zápasů chytal první zápas se Švédskem on, moc se mu to ale nepovedlo a pak už jsem chytal já. Jen v zápase s USA jsem šel po třetím gólu z branky, musela se udělat nějaká změna.

Ten zápas se vám jako týmu vůbec nepovedl, jak se na něj zpětně díváte?

Už po první třetině, která skončila 0:1, bylo jasné, že musíme něco změnit a hrát trochu jinak, ale nakonec to bylo opačně. Oni ucítili šanci, opřeli se do toho a ve druhé třetině rozhodli. Určitě jsme neměli mizerný tým, naopak, bylo v něm hodně výborných hráčů, ale do toho zápasu se Spojenými státy jsme nešli s tím, že budeme diktovat tempo hry. Ze soupeře jsme měli zbytečně velký respekt, přestože ve skupině nezářil, a takhle to asi nejde.

Jaká byla v týmu nálada po tom debaklu?

Večer nic moc, i když je pravda, že čtvrtfinále bylo prvotním cílem a semifinále už by bylo něco navíc. I proto jsme se brzy začali soustředit na zápas o páté místo. Ještě jsme nevěděli, s kým budeme hrát, ale chtěli jsme turnaj zakončit vítězně.

Když zrekapitulujete své i týmové vystoupení, jak to bude vypadat?

Beru to jako osobní i týmový úspěch. Z pěti zápasů, ve kterých jsem chytal, jsme čtyři vyhráli a postoupili do čtvrtfinále, což byl hlavní cíl. Když se to tak vezme, tak jsme v turnaji prohráli jen s finalisty a nechali za sebou třeba silné Finsko nebo Slovensko. Já osobně si nic moc nevyčítám, možná jeden dva góly, ale žádnou zásadní chybu jsem neudělal, naopak měl jsem tam pár zásadních zásahů. Jsem rád, že jsem aspoň v těch dvacítkách tu šanci dostal a ukázal jsem, že na to mám.

Do zámoří jste odešel v létě roku 2011, dařilo se vám tam, ale váš rozjezd přibrzdilo zranění, jak to všechno bylo?

Na začátku prosince jsem si urval vazy v rameni. Operaci mi zařídili protekčně tam a šel jsem na ni na konci ledna. Chtěli, abych tam zůstal s týmem a zažil atmosféru play-off, ale to nakonec nevyšlo, takže jsem tam byl jen do konce března. V rehabilitaci jsem pak pokračoval v Česku a v půlce května jsem začal trénovat na suchu. Připravoval jsem se s kondičním trenérem Igorem Horylem. Nasadil mi dietu, protože jsem měl devadesát kilo, takže mě ani nemohl poznat. Dostal mě do toho zpátky, přípravu jsem pak dodělal s Vítkovicemi. V půlce července jsem šel s nimi na led a na konci srpna jsem odletěl zpátky do Kanady. Dostal jsem pozvánku do Toronta mezi stovku nadějných mladých hráčů, ale neviděli mě pořádně chytat, takže to na angažmá v nějakém týmu dospělých nestačilo. Teď už by o mě mohli mít zájem i jako o volného hráče.

Hokejově jste vyrůstal nejprve v Kopřivnice a pak ve Vítkovicích, proč jste se tehdy rozhodl pro odchod? Byla tu přece perspektiva chytat za vítkovický A tým?

Chytal bych jen juniorskou extraligu, která se nedá s působením v Kanadě srovnávat. Extraligové Vítkovice měly a mají dva kvalitní gólmany, takže v boji o místo s nimi jsem byl bez šance. Dneska už bych si na to věřil.

Znamená to, že uvažujete o tom, že byste se po této sezoně vrátil do Česka?

Je to jedna z variant. Ale může přijít i nabídka v zámoří. Mým snem je hrát jednou za New York Rangers, ale teď budu rád, když přijde nabídka z jakéhokoliv klubu. Záleží na tom, jak se podaří play-off. Určitě máme v soutěži větší šanci než loni, teď jsme čtvrtí a určitě máme potenciál to dotáhnout daleko. Jednat s kluby pak budou agenti, v Česku Vladimír Vůjtek mladší, v Kanadě Gary Johansson.

Jak se vám hraje na úzkém kluzišti?

Vyhovuje mi. Člověk si musí zvyknout na vykrývání úhlů, musí si dávat pozor na to, kde stojí, a být v permanentní koncentraci. Zvykl jsem si ale během chvilky.

Jak jste se při příchodu do Kanady vyrovnal s jazykovým handicapem?

Je to západ Kanady, takže se tam mluví anglicky. Myslel jsem si, že řeč zvládám dobře, ale ze začátku jsem se jen přiblble uchechtával. Rozumět jsem začal během dvou tří týdnu a za dva až tři měsíce jsem se naučil mluvit. Teď už snad nemám problém.

Jaký rozdíl je v přístupu k hokeji u nás a tam, kde hrajete?

Red Deer je téměř stotisícové hokejové město, což mluví samo za sebe. Pravda je, že ti kluci tam jsou do hokeje zapálení, mají touhu zlepšovat se, všichni vás tam berou jako profesionála. Je to úplně něco jiného než naše juniorská soutěž. Párkrát se dokonce stalo, že si na ulici lidi řekli o podpis.

Jak to máte vyřešené se školou?

On-line studuji sportovní gymnázium v Ostravě. Maturitu bych chtěl dělat letos v září.

Jaké plusy a minusy má život za mořem?

Z hlediska hokejového je to jednoznačně plus. Šel jsem tam s jistou zkušeností, od začátku jsem byl v týmu brankářskou jedničkou, a pokud budu pracovat tak jako dosud, tak by to tak mělo být i nadále. Samozřejmě mi ale chybí rodina a přátelé. Jana Feilhauerová