Nejoblíbenější barvou poslední doby se stala zelená. Naplnila televizní obrazovky, na které se upínají soustředěné zraky velké části lidí. Jsou jí plné rubriky novin, i když mezi řádky její přítomnost jenom tušíme. Hlavním zeleným tématem ale není příklon nejmenší parlamentní strany doprava či doleva, ale fotbal a nejsledovanější sportovní událost roku, mistrovství světa.



Kopaná sice není v Kopřivnici a okolí příliš exponovaným sportem, když jde ale o zápasy národního týmu na velké akci, dokáže dvacítka borců pobíhajících za míčem zaujmout i ty, kteří by jinak na fotbal zřejmě nikdy nešli nebo po letošním podivném závěru domácí ligy o něm nesmýšlí zrovna v dobrém. Mezinárodní scéna je ale zdá se něco jiného, a tak se horečně vytváří volno v kalendáři tak, aby nic nebránilo sledování přenosů. Cokoliv musí jít stranou, i kdyby to měl být paradoxně právě fotbal, i když jen na okresní úrovni. Trochu zvláštní, sport ustupuje sportu.



Fotbal a hokej zůstaly posledními doménami, které spolehlivě elektrizují davy kdekoliv v zemi. Přípravy, montáže projekcí a zisky hostinských ale stojí a padají se zájmem lidí. Všichni to chtějí vidět a všichni chtějí vítězství. Hranice mezi adorací a zatracením sportovních hrdinů je však velmi tenká a zklamání dílem okamžiku. Jako by se to okřídlené „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ během zápasů otočilo. I ty největší sportovní neúspěchy ale naštěstí umíme rychle odpouštět.



Michal Polášek