Jan Potměšil a Jakub Špalek při představení Kytice na jevišti Kulturního domu v Kopřivnici. Představení včetně balady Poklad vidělo zdejší publikum dvakrát. FOTO: D. MACHÁČEK

Kopřivnice - Herec, režisér a principál Divadelního spolku Kašpar Jakub Špalek přivezl před týdnem do Kopřivnice Erbenovu Kytici. Pět vybraných balad odehrál společně s kolegou Janem Potměšilem v improvizovaném komorním prostoru za zataženou oponou jeviště kulturního domu hned dvakrát. Mezi čtvrtečním a pátečním uvedením zajímavé minimalistické inscenace měl podle svých slov nejen spoustu času na spánek, práci nebo klábosení s kamarádem Honzou Potměšilem, ale našel si i několik minut na rozhovor pro Kopřivnické noviny. V tom přiblížil vznik nezvyklé inscenace čítankové klasiky české poezie.

Jak vlastně vznikl nápad inscenovat Kytici?

Určitě to vznikalo úplně jinak než jakékoliv jiné naše představení. Byli jsme hodně ovlivněni Klubovnou, kde to hrajeme. Je to opravdu malý prostor, který boří určité zákonitosti konvenčního divadla. Jsme divákům neobvykle blízko. Když dorazí, přivítáme je, pověsíme jim kabáty, uvaříme čaj a nalejeme pivo, pak sami připravíme scénu, světla zhasneme a hrajeme. Vzniká tam úplně jiný vztah mezi hledištěm a jevištěm, díky kterému si můžeme dovolit jiné věci než na divadle. Právě tam jsme si uvědomili, že by Kytice šla dělat, jako když svému pětiletému synovi hraju s kusem plastelíny a utěrkou pohádky. Poté, co jsme vymysleli základní koncept, dalšího víc než půl roku jsme celé představení pomaličku vymýšleli, připravovali a zkoušeli, až jsme ho dovedli do zdárného konce v podobě premiéry. Od té doby to hrajeme, divákům se to líbí a my si to moc užíváme.

Od premiéry už má inscenace Kytice pevnou podobu?

V podstatě ano. Samozřejmě je to pokaždé jiné v tom, že jsou tam jiní diváci, a vzhledem k tomu těsnému kontaktu můžeme reagovat na to, co z nich cítíme a přidat nebo ubrat. Ale jinak tam není prostor pro nějakou improvizaci – naopak. Hrajeme bez techniků a je pro nás docela technicky náročné nezapomenout mít na místě všechny lampy, baterky, rekvizity. Musíme zvládnout svícení i přestavby, a to často v úplné tmě, takže tam je to vypilované do detailu. I na zájezdech se snažíme, abychom měli co možná nejpřesnější podmínky jako doma, anebo si představení zkoušíme.

Je toto představení ve vašem repertoáru unikátní?

Náš repertoár je v porovnání s jinými divadly až příliš pestrý. Hrajeme všechno od pohádek pro děti přes klasickou činohru, klasiku, loutková představení až po věci s písničkami a tancováním. Děláme toho opravdu strašně moc. Poezii jsme se sice okrajově, ale vždycky věnovali. S Honzou Potměšilem a Jitkou Nerudovou jsme udělali představení Draci noci složené z nejstarší poezie světa. To byla známá inscenace, kterou jsme velmi dlouho a rádi uváděli a myslím, že ten Erben právě na toto představení velice přirozeně navázal.

Jak jste vybírali, které balady z Kytice budete hrát?

Od začátku jsme věděli, že chceme dělat Poklad. Ten nás přitahoval a moc jsme ho chtěli vyprávět. Na začátku jsme nevěděli, jak si texty rozdělíme, proto jsme začali zkoušet Svatební košile, kde bylo rozdělení rolí snadné. Proto jsme začali zkoušet právě tuto baladu a vedle toho jsme si četli Poklad. Dohodli jsme se, že každý si uděláme jednu baladu sám, a když jsme to pak zkusili dohromady, mělo to asi 50 minut, a to na poezii úplně stačí. Takže třeba na Vodníka, na kterého jsme si mysleli, už nedošlo, i proto bychom chtěli udělat dvojku. Rádi bychom se do toho pustili tak během dvou tří let. Lidé se nás stále ptají po Vodníkovi, Polednici a my bychom moc rádi hráli Záhořovo lože, tak uvidíme.

Proč je podle vás Erbenova Kytice zajímavá, že neustále provokuje k dalším a dalším zpracováním?

Národní divadlo má uvádění Kytice tak trošku v popisu práce. To, že ji nyní hrají, není svědectvím o kvalitě Kytice, oni prostě takové věci dělat musí. To, že se to objevilo ve filmu nebo v komiksu, to není kvůli jazyku, ale díky těm příběhům. Ty jsou takové mile staromódní až archetypální. Zpracovávají prastaré motivy temných sil, k tomu se vždycky jako lidstvo budeme vracet. Rozhodně ale mohu potvrdit, že ke Kytici necítíme jen nějakou povinnou úctu. My jsme si texty zcela zásadně nečetli potichu, ale četli jsme je nahlas, a tam se ukazuje, že to je nesporně kvalitní poezie na věky věků. Například Poklad je mimořádná krása jak v příběhu, tak v jazyce a jedinou slabiku tam nemůžete změnit.

Jak vznikla výprava této inscenace? Tak trochu to vypadá, jako byste ji složili náhodně z toho, co vám zrovna přišlo pod ruku.

Vlastně je to tak trochu pravda. Při přípravách jsem říkal, že to musí být jako v Popelce a uděláme to s první, co mě cvrnkne do nosu. Například u Zlatého kolovratu jsem už uměl text, ale pořád jsem nevěděl, jak to budu hrát, přitom jsem Honzovi slíbil, že mu to druhý týden předvedu. Tak jsem v deset večer vešel do pokoje svého pětiletého syna a šlápnul na panáčka z Dupla… pak už jsem si jen šel pro sekerku do kůlny a své ženě jsem v půl jedenácté odehrál Zlatý kolovrat. Věřil jsem, že to půjde hrát s čímkoliv, kdybych šlápl na plastelínu, budu to hrát s plastelínou nebo s plyšáky, ten princip je stejný. Je ale třeba říct, že ti panáčci a hračky nejsou jen nějaká ozdoba, ale je to vysoce funkční věc, která nám umožňuje se v těch příbězích realističtěji pocitově pohybovat. Panáček a sekyrka mi umožní celou tu věc prožít a hrát, jako bych byl opravdu zamilovaný princ, zlá macecha nebo se bál jako Dora. To jde jen proto, že mám zástupné rekvizity.

Kdy tedy uvidíme Kytici 2?

To bych upřímně taky moc rád věděl. My máme tolik nápadů a tolik energie, že máme problém je stihnout realizovat. Máme vedle Divadla v Celetné ještě tu Klubovnu a Kašpar jako soubor každý měsíc atakuje hranici šedesáti odehraných představení, což opravdu není normální. Plánujeme vždy 2-3 premiéry ročně a děláme jich pět. Jsme tak trochu šílenci. Kytici určitě nebudeme moci dělat dřív než v roce 2022 nebo 2023, a to hrozí, že se nadchneme ještě pro něco jiného a znovu to odložíme. Nicméně si myslím, že nám nakonec nezbude nic jiného, než dvojku udělat, protože tohle budeme hrát ještě dlouho a čím déle to budeme hrát, tím větší bude ta touha po dvojce jak v nás, tak i mezi našimi diváky.

David Macháček