Jan Burian přijel do Kulturního domu v Kopřivnici se svým programem Ekologie duše, ve kterém střídal písničky s poezií a povídáním s publikem. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice - Písničkář Jan Burian na závěr minulého pracovního týdne bavil kopřivnické publikum programem Ekologie duše. Během dvou hodin střídal své starší i aktuální písně s čtením svých veršů a především povídáním o životě, stáří, ženách, cestování i politice. Stejně jako ve svých písních prokazoval Burian svou pohotovost a nadhled, se kterým vzpomínal i na to, jak v Kopřivnici hrál i v pohnutém listopadu 1989. Ještě před začátkem koncertu pak v rozhovoru mluvil o tom, co tíží naše duše, jak se jedům, které ji otravují, bránit.

Jak si vy sám definujete ekologii duše, co pro vás znamená?

Je to název pořadu, se kterým jezdím. Má to být informace pro lidi, aby věděli, že to nebude jen zábava, ale že se tam vyjadřují i nějaké myšlenky a pocity. Smyslem je, abychom se zamysleli nad tím, jak máme žít v civilizaci, kterou tady máme, a přesto nebýt protivní. My Češi už jsme v Evropě známí jako takoví podivní morousové, kteří jsou zabarikádovaní doma a nemají rádi nikoho jiného, jen sebe. Můj pořad by měl nabízet určitou úlevu ze zjištění, že život není tak strašný, jak se nám všem jeví.

Jste spíš domácím ekologem, který pečlivě třídí a neplýtvá, nebo tím, který vlastním tělem brání kácení stromů?

Pokud jde o ekologii duše, tak třídím různé druhy duševního odpadu a možná, kdyby na to přišlo, tak bych se šel i někam duševně připoutat kvůli nějaké věci, na které by mi záleželo. Všechno je to o myšlení a způsobu života. Mluvím a zpívám o tom, jak žít v době, kdy máme pocit, jak se nám nedaří, že politika je strašná, veřejný život nestojí za nic a ani počasí není dobré. Já si myslím, že to tak úplně není a spousta věcí je v našich rukou. Ekonomicky se nám tak dobře ještě nikdy nedařilo, nebyla tady už velmi dlouho válka a máme svobodu, která je největší dar, který člověk může mít.

Je vůbec v silách člověka, který se nechce zcela odříznout od světa, bránit se oněm negativním vlivům prostředí na svou duši?

Já si myslím, že je to určitě v našich silách. Všichni máme spoustu možností, jak se nenechat oblbovat. Každý přístroj, který na nás působí, má knoflík, který slouží k jeho vypnutí nebo přeladění. Když se vám nelíbí hudba na Radiožurnálu, jako že mně se z ní dělá špatně, tak si přeladím na Vltavu či nějakou jinou stanici, nebo si vyberu hudbu podle svého gusta na internetu. Nebudu si tudíž stěžovat na to, že mi někdo ukradl veřejný prostor a pouští si v něm pro své obohacení pořád dokola furt stejné šlágry. Navíc proti tomu mohu vystoupit a minimálně ve svém okolí říct, že tohle je špatně a že bychom se v tomhle smyslu měli chovat jinak. To nesouvisí jen s kulturou, je to o osobní odvaze. Dneska se nemusíme ničeho bát. Byly doby, kdy člověk, který řekl svůj názor nebo se rozhodl věci kolem sebe měnit, mohl být v ohrožení života, ale dneska to tak není. Takže stěžovat si jen na to, že se máme špatně a všichni politici kradou, nikam nevede. Taková ta teze, že politika je svinstvo, je úplně lichá a vyhovuje lidem, kteří se jí rádi umažou. To je přesně to, co se jim hodí, když řekneme, že politika je pod naši úroveň a nechceme s ní nic mít. Tím nás zbaví iniciativy a chuti něco dělat, změnit třeba jen něco ve svém okolí.

Jste člověk mnoha zájmů a talentů, která z věcí, jíž se věnujete, je pro vás nejvíc očistná? Je to hudba, fotografování, cestování, psaní, nebo něco úplně jiného?

Já nevím. Já mám vlastně pocit, že stále dělám stejnou věc. Jedinou výjimkou je provádění turistů. To je práce, kterou dělám, abych nemusel dělat reklamy nebo brát nějaké kšefty, které by mi kazily jméno. To raději jedu s turisty do světa. Ale co se týče tvorby, tak pokud fotografuji, píšu písničky nebo fejetony nebo dělám televizní dokument, tak mám pocit, že je to pořád to samé. Je to hlavně nutkavá snaha přijít věcem na kloub. Čeština je bohatý a provokativní jazyk a používat jej je věčná výzva. Každý týden musím napsat fejeton do týdeníku Rozhlas, už jsem jich napsal přes 330 a vždycky mám pocit, že už mě nic nenapadne, ale pro mě je to cvičení. Tak jako někdo vyplňuje sudoku, aby si udržoval mozek v kondici, tak já si píšu fejetony.

Co je podle vás aktuálně pro lidi žijící tady v české kotlině největším ohrožením jejich duší?

Mám pocit, že určitý druh rezignace. To, že rezignujeme na hodnoty. Vadí mi, že si člověk říká: Žena mě opustila – láska za nic nestojí! Prezident se chová ošklivě a dělá nám ostudu – politika je hnusná! V televizi jsou blbé pořady – televize je blbá! Takové zjednodušování vede k určité pasivitě a k tomu, že člověk se zbytečně vzdává možností, které sám má. Všechny věci se dají napravit. Nehneme jen s tím, že stárneme a umřeme. To se holt stane, ale všechno ostatní máme ve svých rukou.

Celý problém je v tom, že mezi lidmi panuje taková těžká nálada a pocit, že nic nemá smysl. To si myslím, že nás ohrožuje, když si totiž dlouho říkáte, že nic nemá smysl, tak to ten smysl opravdu ztratí. Ale dokud máme čas, tak bychom se měli snažit s životem něco udělat. Já, jak už toho času nemám tolik, tak už ho ani neztrácím tím, že bych se utápěl v pocitu, že je všechno špatně.

David Macháček