Kopřivnice (dam) - V polovině listopadu se vrátil herec Jan Potměšil do Kopřivnice po několika letech. Představení Růže pro Algernon, které je už dvě desetiletí na repertoáru Divadelního spolku Kašpar, zaujalo i místní publikum. Přestože hned po představení se soubor vracel do Prahy, aby druhý den dopoledne nechyběl na zkoušce v domovském divadle v Celetné, našel si populární herec, upoutaný na vozík, čas na krátký rozhovor.
Vzpomínáte si na předchozí návštěvu Kopřivnice?
Byli jsme tady už několikrát a nikdy na to nezapomenu, protože to bylo vždycky moc krásné. První návštěva byla myslím v roce 1994 na festivalu Kopřiva. Hráli jsme přímo na tom jevišti jako dnes, jen byl zmenšený prostot pro hlediště. Představení se povedlo a měl jsem z něj podobně krásný pocit jako dneska a vzhledem k tomu, že to byl festival, tak jsme potom dostali nějakou cenu. Doma ještě tu sošku mám. Kromě toho jsme tady tehdy potkali báječné lidi, kteří s námi pak ještě večer pili a druhý den nás vzali na Štramberk. Takže jsme si tady užili výlet do dalších dimenzí v tom dobrém smyslu slova. Takže jsem se sem vracel s velkou radostí a chutí.
Dnešní představení Růže pro Algernon bylo jedním ze stovek, které jste odehrál, ale naznačil jste, že bylo v něčem trošku jiné.
Kolegyně Markéta Coufalová si tady odbyla takový návrat do představení. Už to sice jednou nebo dvakrát hrála, ale naposledy před několika lety. Takže to bylo takové rozjitřené v tom smyslu, abychom se připravili. Měli jsme dokonce i zkoušku před představením. Ale všechno dopadlo výborně. Jsou tady výborní diváci a mám radost z toho, že jsme se tady znovu mohli potkat. Potěšilo mě, když jsme začali a viděl jsem, že je plný sál, to se pak vždycky hraje ještě o kousek lépe.
Co pro vás osobně znamená Růže pro Algernon?
Myslím si, že to je velmi krásně napsaná hra, velmi silný příběh a je mi ctí, že se s Charliem Gordonem známe a že mohu prožít na jevišti jeho život. Za tu hodinu a tři čtvrtě se od dětského vidění světa přes mnohá úskalí dostanu až na nějaký svůj vrchol. A nechci to dál prozrazovat, pokud bychom přijeli i příště... Nicméně je to pro mě nesmírně fascinující příběh, který mě navíc nabíjí nadějí. Snažil jsem se tu postavu i takto pojmout, aby z ní čišela naděje, chuť do života a zájem o stálé překonávání překážek, které se nám staví do cesty. Charlie má svůj cíl, svou touhu, za kterou jde a přitom zůstává laskavým, čistým a otevřeným člověkem. To je krásná inspirace pro život každého z nás.
Není po těch letech v této roli na jevišti někdy už těžké hrát stále stejnou roli? Pořád vás to naplňuje a baví?
Stále je to úžasné. Podobně jako každý z nás se nějakým způsobem vyvíjí a mění, prochází vývojem i hra. Jinak jsme se k určitým situacím ve hře stavěli před patnácti, deseti nebo pěti lety a dnes. Je to přirozené. Tak to je i v životě. Já si myslím, že jsme se s Charliem propojili, a to znamená, že se na jevišti promítají i mé životní zkušenosti a zážitky. Když jsme začínali zkoušet, bylo mi šestadvacet a postupně jsme hráli dál a dál a měnily se různé okolnosti jak v mém životě, tak v našem divadle mezi kolegy a ve společnosti, tak se měnila i hra. Původně napsaný text se mírně vyvinul a neodpovídá úplně přesně tomu, co bylo na začátku. V základních intencích jistě ano, ale naplňován je každý večer trošku něčím jiným. Snažíme se představení rozžít a naplnit tím je to vždy originál. Zaplať pánbůh, že to tak je. To, že je to živé, je to, co je na divadle krásné.
