Ani s roky řidičských zkušeností si nemůže být nikdo jist dne ani hodiny. Jednou dvakrát dopadne nebezpečná situace dobře a pak je najednou všechno špatně. Nad pokřivenými plechy lze ještě mávnout rukou, pokud ale dojde na zdraví, nebo dokonce život, jdou vtipy stranou. Případ, který popisujeme na stránkách novin, působí jako memento, že na místě není ani přílišná skromnost nebo podcenění možných nepříjemných důsledků.



Je zvláštní, že i když jsme prý národ opatrných lidí, často se právě v okamžicích potenciální újmy chováme jako kaskadéři pokoušející hranici možností. Silnice jsou toho důkazem. Mnozí řidiči zřejmě usedají do svých aut s pocitem, že soukromí jejich vozidla nemá nikdo právo narušit či sešněrovat nějakými pravidly. Jako by to byl jiný svět.



Snad nejvýmluvnější místo v regionu, kde si velká část lidí za volantem dělá z pravidel dobrý den, už postupně mizí. Na takzvané křižovatce smrti u Rybí, přes kterou vede nejkratší cesta ve směru do Olomouce a dál, už nelze odbočit z žádného směru doleva. Kvůli úrovňovému křížení se tam totiž střetávaly proudy aut.



Problém je v interpretaci tohoto opatření. Můžeme na to nahlížet jako na dobrý krok - lidé tam už nebudou umírat nebo se zraňovat při karambolech -, nebo na druhou stranu jako na rezignaci před řidiči, kteří tam místo padesátky jedou klidně i dvakrát rychleji. Křižovatka samotná totiž nebezpečná není, nebezpeční jsou pouze někteří její uživatelé.



Michal Polášek