K o p ř i v n i c e - Elitní společnost čestných občanů Kopřivnice oficiálně rozšířila další osobnost. Hudební skladatel, režisér a redaktor Zdeněk Petr se pocty sám nedožil, a tak dekret, kterým byl jmenován čestným Kopřivničanem, převzal z rukou starosty symbolicky před budovou, ve které vznikne muzeum připomínající rodáky, jeho syn Jiří Petr. Přestože ten se profesionálně věnuje jinému než uměleckému oboru, o muzice, svém otci a Kopřivnici mluví velmi ochotně.



Co si myslíte, že by váš otec řekl na to, že se stal čestným občanem Kopřivnice?



On by to určitě zlehčil, jak ho znám, a reagoval by nějakou perlivou poznámkou, ale určitě by ho to strašně zasáhlo a byl by hrozně dojatý. O tom jsem naprosto přesvědčený. Protože on měl k tomuto místu a tomuto kraji obrovský citový vztah celý život, nikdy na to nezapomínal a pořád nám to říkal. A já, když se sem občas dostanu, tak si uvědomuji, že ten vztah byl opodstatněný.



Znáte zdejší kraj dobře?



Já jsem do Kopřivnice jako kluk jezdil. Nemohu říci, že často, ale minimálně jednou dvakrát do roka. Táta tady měl rodiče, babičku si pamatuji asi do mých patnácti let a dědeček zemřel o několik roků dříve. Navíc tady táta měl také sestru, kterou jsme navštěvovali. Jezdili jsme sem relativně málo, ale pravidelně a bylo to velice příjemné.



Nejen váš otec, ale také matka je prý hudebnicí.



Ano. Rodiče se poznali na hudební vědě, kterou oba nedostudovali z politických důvodů. Táta měl sice velmi dobrý kádrový profil, ale vyjadřoval se velmi nevhodně a maminka se vyjadřovala taky nevhodně a navíc měla špatný kádrový profil, protože dědeček vlastnil autosalon. Máma také studovala na konzervatoři klavír a zpěv. Táta byl, dá se říci, muzikant amatér, ale měl muziku velice rád a právě přes lásku k hudbě a obrovskou zkušenost se vypracoval do takové úrovně, kterou oceňovali i prvotřídní hudební profesionálové.



Byla v takové hudební rodině, jakou byla ta vaše, muzika na denním pořádku?



Samozřejmě se hrálo i doma, ale je pravda, že když byla muzika pro oba rodiče prací, tak na to domácí muzicírování už tolik času nebylo. Ovšem určité impulzy od táty pronikly a já jsem asi pět let hrál na klavír, pak jsem se dostal k zobcové flétně a ještě později, po vojně, jsem začal dělat sborový zpěv, konkrétně renesanční polyfonii. Tuhle činnost jsem sice pak na několik let opustil, ale asi před třemi lety jsem se k tomu vrátil. Takže muziku provozuji i aktivně, sice amatérsky, ale s radostí.



Co měl váš otec v muzice rád?



Vím, že měl rád dobrou muziku. Vážil si pravdivé hudby, když se někdo opravdu otevřel a to, co hrál, nebyla jen póza nebo přetvářka, tak to velmi dobře poznal a ocenil. Měl obrovské zkušenosti a široký záběr. Byl jednak skladatel, pak byl dlouholetý hudební režisér, redaktor a u R. A. Dvorského dělal v muzice doslova všechno včetně toho, co bychom dnes nazvali manažerem. Měl velice rád sbory, které taky s chutí psal. Věnoval se skladbám pro mužské sbory, které měl nejraději, ale taky pro smíšené, a dokonce i dětské sbory upravil několik melodií. Jako posluchač miloval Janáčka. Byl mu blízký i z hlediska jeho regionu. A v neposlední řadě strašně miloval jazz.



Ve své době byl Zdeněk Petr populárním skladatelem. Pociťoval jste nějak, že jste synem autora tehdejších hitů?



Nijak zvlášť. Děti tyhle věci moc neprožívají. A navíc táta nebyl ten typ, který by se tím nějak prezentoval, on byl dost skromný a introvertní. Vnitřní potřebu otevírat se světu realizoval právě v muzice. Jinak byl uzavřený a všechny pocity si prožíval vnitřně. Že by dával na odiv svou úroveň nebo úspěch, to se nestalo.


David Macháček