Jaké bylo zadání od města? Co jste měli pro Kopřivnici udělat a jaký byl zamýšlený cíl rekonstrukce?

Zadání navazovalo na přípravu, která probíhala už dříve jak v Komisi pro urbanismus a architekturu města, založené tehdejším starostou panem Jalůvkou, tak z výstupů Letní školy architektury či semestrálních a diplomových prací studentů VUT v Brně. V rámci první studie jsme jako centrum města vymezili celý blok mezi ulicemi Štefánikova, Záhumenní, Kpt. Jaroše a části ulice Obránců míru před školou Milady Horákové. To, co se dnes dokončuje, je první etapa celého tohoto širšího záměru. Zadáním revitalizace bylo sjednocení ploch, výměna mobiliáře a doplnění drobné architektury s cílem prostor co nejvíce zpřístupnit lidem. Původní stav bylo v podstatě nedokončené centrum z osmdesátých let minulého století, kde byla přerostlá a nekoncepční zeleň. Každý kousek plochy tvořily zcela nesourodé povrchy v pochybné kvalitě. Nebylo sjednoceno pouliční osvětlení ani posezení a podobně. Celé to působilo velmi neutěšeně a to se mělo změnit.

S jakou vizí jste k úkolu navrhnout nové centrum města přistupovali vy jako architektonický ateliér?

Je potřeba říct, že tato práce je ojedinělý případ veřejného prostoru v rámci České republiky. Nejde o náměstí jako takové, které je ohraničeno velkými stavbami. Měli jsme revitalizovat neutěšený bulvár, ovšem s velkým významem pro město. Jde o široký prostor, který v místě pod Tatrovankou nikdy nebyl uzavřen do podoby náměstí. Šlo o proměnu prostoru původně zaplněného domky ve zcela jiný urbanistický komplex. Vesnice vyrůstající podél potoka byla postupně odbourávána a začaly se stavět výškové budovy, hotel a správní budova Tatry. Časem k tomu přibyly obchodní objekty a kulturní dům. Naší snahou bylo vlastně dokončit centrum, což bylo bez větších staveb poměrně náročné. Přidali jsme jen drobnější objekty jako Lašská brána a skleněný pavilon, které velký bulvár dělí na několik částí, a zároveň celé prostranství působí soudržně. Je zde shromažďovací prostor mezi kulturním domem a Lašskou bránou, skleněným pavilonem a důležitým zeleným prostranstvím. Březový háj mezi kulturním domem a parkovištěm na Lidické má být „zelený dům“, který plochu centra uzavře. A zároveň je to určitá rezerva, kdyby někdy v budoucnu vyvstala potřeba postavit tam další objekt. Dalším podstatným prvkem je relaxační prostor trávníku, kde se lidé mohou zastavit a relaxovat, nebo se s někým potkat. Ihned po prvním otevření lidé začali tuto plochu přesně tímto způsobem využívat. Pomáhá tomu mírný svah, kdy lidé sedí na trávě a mají výhled dolů na bránu, kulturní dům, na hotel i směrem na Bílou horu.

Betonová brána je bezesporu dominantou nového centra Kopřivnice, jde především o výtvarný prvek, nebo má i další využití?

Je to hlavně funkční prvek jak pro kulturní a jiné akce, tak samozřejmě jako přístřešek pro setkávání lidí, kteří mohou být chráněni před deštěm nebo sluncem. A zároveň slouží jako viewpoint. Objekt je navržen tak, aby byl použitelný pro akce orientované směrem ke kulturnímu domu nebo naopak nahoru směrem k zelené relaxační ploše. Samozřejmě je brána také dominantním vizuálním prvkem a už teď je vidět, že ji tak lidé vnímají. Scházejí se u ní a fotí si ji, nebo si tam dělají selfie – z toho mám radost.

Určitou vzpomínkou na původní kopřivnické centrum mají být hodiny navržené Jiřím Španihelem, které se zde znovu objeví. Proč jste se právě je rozhodli zachovat?

Naše studie s hodinami počítala, protože je vnímáme jako dílo Jiřího Španihela, které je důležitou součástí uměleckého okruhu nejenom města, ale i regionu, a byla by škoda, kdyby skončily někde ve skladu. Ovšem v samotném projektu, který zpracovala společnost Dopravoprojekt, se už neobjevily. V průběhu realizace se ale našlo vhodné místo i vůle hodiny do centra vrátit, i když na jiné místo, než jsme původně počítali. Věřím, že se z nich stane důležitý orientační bod a lidé budou říkat „potkáme se u hodin“. Tím spíš, že dnes jsou umístěny skoro na křižovatce dvou hlavních pěších tras směrem od hotelu Olympia, kolem kulturního domu ke škole Milady Horákové a druhé vedoucí od městského úřadu směrem ke kulturnímu domu.

Stavba v centru města se neobešla bez celé řady komplikací. Vy jste se jako autorský dozor na staveništi často pohyboval. Jak hodnotíte spolupráci se stavební firmou Geosan?

Na jedné straně mám radost, že se to po skoro třech letech vůbec podařilo. Předcházela tomu náročná výběrová řízení a letitá projekční příprava. Ale zároveň to byly skoro tři roky tvrdého života na stavbě. Nepříjemně mě překvapil nedostatečný tah na branku ze strany dodavatele. Město hledalo partnera, který by pomohl revitalizovat nejenom tento prostor, ale mohl pokračovat dál v navazujících úsecích. Po těchto zkušenostech je to nemyslitelné. Realizační firma prvního půl roku v podstatě stagnovala. Pak si najímala různé subdodavatele a menší firmy, protože neměla vlastní kapacity. Jedna věc je tedy rychlost výstavby, která byla zpočátku pomalá a až ke konci se zrychlovala, avšak možná ještě podstatnější je otázka kvality, která často nebyla dobrá. Bohužel na stavbě pracovali lidé, kteří někdy nepřemýšlí, nemají dobré vedení a na výsledku je to vidět. Běžně děláme atypické skleněné stavby, lité pohledové betony a víme, že jinde to jde udělat krásně. Tady jsme se často od stavbyvedoucího dozvídali, že něco nejde nebo se to tak dělat nedá. Což byl samozřejmě nesmysl. Bohužel, tuto skutečnost vnímala i veřejnost. Tím, že nešlo o zcela uzavřenou stavbu a lidé jí procházeli, mohli docela dobře sledovat, co se s ní děje a jak se pracovalo. Viděli, že když byly kontrolní dny, často stavbu kontrolovalo víc lidí, než na ní reálně pracovalo.

K otevření centra došlo teprve minulý týden, ale některé jeho části už lidé pár měsíců užívají. Podařilo se naplnit vaše představy o tom, jak bude nový veřejný prostor fungovat a jak jej budou lidé užívat?

Myslím si, že to funguje skvěle. Vnímám to primárně jako Kopřivničan, který v minulosti vždycky centrem jen rychle prošel a neměl chuť nebo vůli se tam zastavit. Nyní je to naopak a myslím, že to tak vnímají i další obyvatelé. Dnes lidé do centra chodí, zastaví se, debatují, diskutují. Mají možnost si dát zmrzlinu nebo něco k pití, sednout si a relaxovat. Lidé v tom prostoru korzují a žijí, už to není jen průchod městem. Nedávno jsme tam byli s fotografem a já jsem měl možnost hodinku pozorovat, kolik lidí se opravdu zastavilo, prošlo, kolik lidí si dělalo fotky a podobně. Takže z toho mám výborný pocit. Zdá se mi, že se proměnil i postoj obyvatel. V době, kdy lidé znali jen vizualizace, převládaly negativní postoje, dnes si myslím, že je to opačně a většina vnímá změnu jako pozitivní. Já sociální sítě moc nenavštěvuji, ale když jsem viděl první fotky s večerním osvětlením, tak tam byly možná stovky pozitivních reakcí a jen malý zlomek negativních. Jsem rád, že to lidi zajímá a o novém vzhledu diskutují. Zároveň si myslím, že proměna centra posunula Kopřivnici někam výš a že jsme to dotáhli z pohledu estetiky třeba na Nový Jičín a jiná města. Samozřejmě jsme na začátku cesty. Je tady spousta práce, nejen na dotvoření centra. Nesmíme usnout na vavřínech.

Pokud by se měla najít jednoslovná charakteristika proměny centra Kopřivnice, nejpřiléhavější by zřejmě byly výrazy jako „otevření“ a „zpřehlednění“, bylo právě toto vaším cílem?

To je princip dnešního navrhování veřejných prostranství ve světě. Přehlednost je jedním ze základních principů, je to totiž důležité i pro pocit bezpečí. Původní centrum málokdo vnímal jako jedno prostranství, bylo to spíš několik vzájemně oddělených ploch. Částečně to bylo vinou nevhodné zeleně. Keře nad určitou výšku vůbec není vhodné v takových prostorách vysazovat, ale částečně to bylo i roztříštěností zpevněných ploch. Před rekonstrukcí jsme v centru napočítali neuvěřitelných 36 materiálů použitých na zpevněných površích. To jsme se snažili zredukovat jednak na velkoformátovou dlažbu, dlažbu ze žulových kostek (kvůli propustnosti) a také litý beton. Důležité bylo i zachování technických parametrů, protože součástí zadání bylo, že centrum musí být průjezdné pro hasiče a sanitky. Proto jsme pracovali s různými tloušťkami zpevněných ploch a dlažby.

Jedním z prvků, který vyvolával velkou pozornost už během stavby základů, byla dřevěná pódia. Jaký je jejich hlavní účel?

Jedná se o univerzální prvek. Ve veřejném prostoru působí jako rozdělovače komunikačního a odpočinkového prostoru. Význam mají relaxační a je to zároveň mobiliář. Jejich výška byla navržena tak, aby si na ně lidé mohli pohodlně sednout, nebo i lehnout. Navíc mohou sloužit jako výstavní prostor, například pro školy, a přivést do veřejného prostranství umění. Každá škola může mít vlastní letní výstavní plochu, na které by mohla představovat práce svých žáků. Takže nejenom sezení, mobiliář, rozdělení prostoru, ale i toto využití. Spodní dřevěné pódium je určeno primárně pro umístění vánočního stromu. Je tam otvor pro jeho ukotvení a měla by tam být možnost pro různá vystoupení, betlém a podobně.

Diskuzi mezi místními vyvolávají některé vydlážděné svahy s velkým sklonem nebo schodiště u Tarovanky, na kterém chodcům nevycházejí kroky právě ideálně. Jak jste s kolegy přemýšleli o řešení těchto míst?

Svahy nejsou zamýšleny jako pochozí, ale jako prostředek opticky vyrovnávající výškové úrovně. Nechtěli jsme terén řešit betonovými truhlíky a kontejnery se zelení, ale chtěli jsme prostor pozvolna propojit. To znamená, že jsou tam zborcené plochy ze žulových kostek. Nejsou určeny pro chůzi, i když jsem viděl, že děti si některé části svažitých ploch už docela oblíbily. V případě schodiště u Tatrovanky bylo hlavní motivací udělat prostor bezbariérový. Na starém schodišti byly sjezdy, ale nebylo možné, aby vozíčkář sám schody překonal. Proto jsme zvolili pozvolné stoupání formou bezbariérové rampy. Vedle je pak do stejného stoupání dopočítáno schodiště, jehož stupně nevycházejí pro všechny ideálně, ale šlo spíše o to, aby schodiště korespondovalo s mírnou rampou ve svahu, a společně tak tvořily jednu nakloněnou rovinu.

Efektně působí centrum v noci, kdy jsou poměrně výrazně osvětlené jak hlavní koridory, tak ústřední stavební prvky. Není někdy světla v centru až příliš?

Někteří lidé říkají, že je centrum až přesvětlené. Možná ano, ale ve všech parametrech to splňuje určené limity. A je také nutné vnímat, že jde o nejdůležitější prostor města. My jsme původně chtěli umístit světel méně, ale to bychom nesplňovali normy. Použili jsme různé druhy světel a díky chytrému systému řízení bude možné s osvětlením veřejného prostoru pracovat dle potřeby.

Největší diskuze se už od dob představení návrhu nové podoby centra vedly o zeleň. Kritici tvrdí, že město nahradilo rostliny betonem. Vy tento názor odmítáte.

Slýchávali jsme tu výtku často, ale ve skutečnosti je v centru zeleně dvojnásobek oproti původnímu stavu. Je zde větší plocha trávníku a také se zvýšil počet stromů, byť ty samozřejmě ještě porostou a ta masa zeleně se bude dále zvětšovat. Kdo tvrdí opak, neuvědomuje si třeba to, jak velký je relaxační trávník v horní části prostoru. Mizely vlastně jen keře a několik stromů v okolí altánu a betonové boxy s neudržovanou zelení. I ty jsme částečně nahradili na prostranství před Pepcem. Jsem rád, že se podařilo prosadit zelenou střechu pavilonu, a těší mě i to, jak je pojato centrální stromořadí. Na přírodu myslí i takové věci jako zachytávání dešťové vody a její následné využívání pro automatickou závlahu rostlin.

Byla při rekonstrukci centra použita nějaká technologie, kterou vy osobně považujete za originální?

Výjimečné je řešení vodicích drážek, které mají usnadnit orientaci a pohyb lidem se zrakovým handicapem. U těch jsme vycházeli z principu, který se používá v rámci Evropské unie. Bylo nám líto do velkoformátové dlažby vkládat ještě speciální dlažbu pro nevidomé, natož v jiné barvě. Takže jsme využili metodu drážkování. Veřejný prostor se vydláždil běžným způsobem a pak se speciálním strojem vyfrézovaly vodicí drážky přesně tam, kde bylo potřeba. To je věc, která je v tuzemsku k vidění zatím jen opravdu výjimečně.

Na revitalizaci centra mají navazovat další projekty, je vaše studio zaangažované i v nich?

S kolegy jsme navrhli proměnu schodiště kulturního domu. Jeho stavba bude ovšem náročnější, než se předpokládalo. Snažili jsme se používat stejné materiály jako v centru, aby se obě stavby organicky propojily. Kvůli omezenému rozpočtu musí dojít k úpravám projektu. S investorem máme shodu, že navržené materiály zůstanou. Změní se ale například podoba zábradlí a další detaily. Úpravu prostranství před Technickým muzeem má na starosti jiný ateliér, ale i zde spolupracujeme především na tom, aby oba prostory na sebe vzájemně dobře navazovaly.

I samotné centrum města ale potřebuje nějaké další úpravy. Které jsou dle vašeho názoru ty hlavní?

Podařila se realizovat plocha, ale druhá věc jsou fasády okolních budov. Jsem rád, že vznikl dokument o estetice nejenom veřejného prostranství, ale i těchto fasád v centru. Byl bych moc rád, kdyby majitelé jednotlivých objektů byli nakloněni jejich proměně. Jsme připraveni tomu s městem pomoci, jak to nejvíc půjde, protože víme, že to takto zůstat nemůže. Přitom někdy nebude potřeba moc a výsledný efekt bude diametrálně odlišný. Například čisté skleněné výlohy bez polepů, tak, jak se dříve aranžovaly. Součástí studie bylo i pořádání vánočních a velikonočních trhů nebo pouťových jarmarků na centrální ploše. Jsou navrženy stánky, které se do centra vizuálně hodí a jsou variabilní pro různé typy akcí. Teď hledáme partnera, který by byl schopen náš návrh realizovat, a pak bychom celý tento záměr rádi předali městu.

David Macháček

Pohled na zrekonstruované centrum Kopřivnice.

FOTO: RADEK CHVISTEK