Kde jsou ty doby, kdy silnice brázdily kolony škodovek a žigulíků a na pouhé zařazení do pořadníku na nákup nového automobilu se čekalo před Mototechnou třeba i přes noc. Po zkušební dráze Tatry se již neprohání maskovaný prototyp favoritu, čas odvál i potíže při shánění náhradních dílů a starosti s nastartováním motoru v zimě, ačkoliv nádrž vozu byla plná olovnatého speciálu ‘natočeného’ u Benziny naproti Svazarmu.



Spatřit dnes na ulici kupříkladu staré embéčko je již téměř raritou. Najdou se ale i tací, kteří o nějaký ten letitý automobil nadále pečují. Všechna čest, udržet takový stroj při životě chce dostatek trpělivosti, zručnosti a odolnosti k riziku, které provoz těchto nebezpečných aut přináší. Většina z nich však již skončila rozebraná na součástky či na vrakovištích.



V tom je však kámen úrazu. Odevzdat vůz k sešrotování totiž nestojí jen dobré slovo s obsluhou pohřebiště automobilů, ale i nějaký ten peníz. Radnice proto již podruhé vyhlásila něco jako ‘generální pardon’ a nabídla odvoz a likvidaci autovraků zdarma nebo za sníženou cenu.



Taková probírka je čas od času nutná, ač zbavit se dlouholetého člena rodiny rve srdce. Možná by však byla stejně tak potřebná, ne-li potřebnější, čistka ve svědomí každého řidiče bez ohledu na to, zdali točí volantem nějaké ‘popelnice’ nebo nejmodernějšího žihadla. To proto, abychom nemuseli hřbitovy pro lidi stěhovat rovnou k silnicím. Křížků je tam už dost.
Michal Polášek