Před 90 léty zřídili kopřivničtí sokolové v restauraci U Heisigů biograf. První veřejné promítání proběhlo v neděli 11. června 1922. Častokrát se setkáváme s tvrzením, že to byli právě sokolové, kdo přinesl do Kopřivnice promítání filmů. Historie kopřivnických biografů však sahá ještě o jedno desetiletí dále do minulosti.
První stálý kopřivnický kinematograf vznikl koncem roku 1912 v sále Závodního hotelu. Vedl jej Hugo Kummer z Nového Jičína, jenž provozoval kinematografy také v Příboře, Fulneku a Novém Jičíně. Promítání na několika místech mu činilo potíže, a tak se kopřivnického kinematografu ujala jeho zaměstnankyně a pozdější vídeňská filmová herečka Tilda Baschná, která v lednu 1914 získala kinematografickou licenci pro Kopřivnici. Po první světové válce se tento biograf přesunul do hotelu Moravia, ale obecní zastupitelstvo s ním nebylo spokojeno. Tilda Baschná nedbala předpisů a promítala i filmy, které neprošly cenzurou, čímž podle obecního zastupitelstva zhoubně působila na místní mládež. Studenti měšťanských škol měli dokonce zakázáno biograf navštěvovat. Proto v červnu 1919 podal městys Kopřivnice vlastní žádost o udělení licence k provozování kinematografických představení. Obec tím chtěla jednak zvýšit své příjmy a také působit na zdárnou výchovu mládeže. Zemská správa politická v Brně však žádost koncem roku 1919 zamítla. Tilda Baschná se snažila udržet licenci mimo jiné tím, že chtěla zaměstnávat válečné invalidy, neboť stát v té době povoloval biografy především spolkům s kulturním a dobročinným zaměřením. Nakonec na tři čtvrtě roku zastavila promítání úplně a v roce 1921 pronajala licenci na provoz biografu v Moravii kopřivnickému obchodníku Jaroslavu Popelářovi.
Po první světové válce se začal filmový průmysl mohutně rozvíjet. Točilo čím dál více filmů, biografy rostly jako houby po dešti a stoupala také jejich návštěvnost. Návštěva biografů se stala oblíbenou lidovou zábavou přinášející jejich provozovatelům pěkné zisky. Toho se snažili využít také kopřivničtí sokolové, jejichž dlouhodobým snem bylo mít vlastní sokolovnu. První žádost o získání kinolicence však zemská správa zamítla. Bohužel pro ně bylo tehdy zvykem, že se druhá licence udělovala v obcích nad pět tisíc obyvatel. Proto sokolové nejprve neúspěšně žádali o zrušení licence Tildě Baschné, která v té době již nepromítala. Později s pomocí pražských sokolů získali koncem května 1922 licenci díky argumentaci, že ve Štramberku není biograf a obě obce jsou tak těsně vedle sebe, že celkový počet obyvatel přesahuje stanovenou hranici.
Z počátku se o zřízení biografu staralo samotné předsednictvo sokolské jednoty, ale v září 1921 založili zvláštní kinokomisi, která se později přeměnila v samostatný kinoodbor. Práci pro kino vykonávali sokolové dobrovolně a výnos byl určen na postavení sokolovny. Sokolové tehdy sídlili v restauraci U Heisigů (dnes Pod Kaštany), jejíž majitel Josef Heisig byl členem výboru místní sokolské jednoty. Zřízení biografu si vyžádalo stavební úpravy hostince a celkové náklady dosáhly 65 tisíc korun. Sokolská jednota dala k dispozici celé své jmění a ještě si vypůjčila 15 tisíc korun od Lidové záložny v Kopřivnici.
Předsedou kinoodboru se stal hostinský Josef Heisig a prvním kinooperátorem Rudolf Váňa, jenž pracoval jako asistent kinooperátora již během první světová války v Boskovicích a na jaře 1922 složil kinooperátorské zkoušky. Po zkušebním promítání pro členy Sokola bylo v neděli 11. června 1922 zahájeno veřejné promítání nenáročným filmem „Jeaneta“. V biografu bylo 162 míst, ale častokrát se stávalo, že návštěvnost byla větší než 200 diváků. Sál měl rozměry 9 x 10 metrů a výšku 4 metry. K němu přiléhala také šatna, pokladna a čekárna. Vstupné činilo od 2 do 5 korun podle místa. Promítání němých filmů doprovázely hrou na piano tehdejší hudební špičky Kopřivnice jako Věra Galiová, Jan Uhlíř, Rudolf Drlík a další. Ne vždy však pianisté měli čas, a tak v roce 1925 sokolové zakoupili pianolu, mechanický stroj přidávaný k pianu a poháněný šlapáním. Obecenstvo však mechanickou hudbu odmítalo, proto se pianola málo používala a brzy jí nahradil gramofon.
Výnosy sokolského kina se staly hlavním příjmem jednoty určené pro postavení sokolovny. Ročně proběhlo okolo 150 promítání. Brzy však v malém prostoru nebylo možné uspokojit zájem obecenstva. A to i přesto, že v roce 1923 zahájilo svou činnost také Lido Bio v Lidovém domě, kde byl dvakrát větší sál. V roce 1930 postavili sokolové v Kopřivnici novou sokolovnu, do níž ve druhé polovině října přestěhovali promítací zařízení a koupili ještě druhý promítací stroj, takže bylo možné nepřetržité promítání filmů. Nový sál v sokolovně měl rozměry 20 x 11 metrů a balkon. Kapacita byla 460 sedadel a sokolský biograf byl vybaven také novou aparaturou umožňující promítání zvukových filmů, které se dostaly do komerčního promítání právě na počátku 30. let.
Vše by šlo zdárnou cestou, biograf by splácel sokolům dluh za postavení sokolovny, kdyby nepřišla na podzim 1938 Mnichovská dohoda, která znamenala odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu. Lido Bio bylo po německé okupaci uzavřeno a přístroje odvezeny. Sokolovna se přejmenovala na Dresden Hoff a Bio Sokol pokročovalo pod názvem Nesselsdorfer Lichtspiele. Pod vedením „Frau Lak“ promítalo pouze německé filmy. Po osvobození obnovilo Bio Sokol svou činnost již v červnu 1945 pod vedením Adolfa Lyčky, promítačem byl v té době Hugo Schilder. Vše by šlo opět zdárně, kdyby nepřišel únor 1948 a následné nucené sjednocení tělovýchovy. Kino v sokolovně bylo zestátněno, ale i přes snahy státního filmu a jiných organizací se udrželo v provozu do roku 1962, kdy bylo rozhodnutím rady MěstNV zrušeno. Nebylo to však již to sokolské kino, kde pracovali lidé zdarma a dobrovolně. V roce 1962 došlo k modernizaci kina Mír v původním objektu Lido Bio, kdy nové šikmé hlediště a přechod na širokoúhlý film začal psát novou kapitolu historie kopřivnických kin.
Ondřej Šalek, Muzeum Fojtství
