Jedno z největších traumat naší novodobé historie, srpnová okupace Československa v roce 1968, se nevyhnula ani Kopřivnici a do života města zasáhla poměrně výrazně. Na území Kopřivnice vstoupily okupační jednotky Varšavské smlouvy 21. srpna okolo poledne. Podle dobových záznamů už ve tři hodiny sovětští vojáci okupovali i Tatru. Nevole místních obyvatel si nijak nezadala s dobovými obrázky z velkých měst. Kronika města i dobový tisk mluví o bouřlivých dnech, lidé diskutovali s okupanty o smyslu jejich intervence stejně jako podepisovali petici za odchod vojsk. Odstraňovali orientační tabule a názvy ulic z domů, na zdech budov se objevovala protisovětská hesla a brána do Tatry byla označena novou značkou ’Zákaz vjezdu tanků’. Kronika mluví také o dvou mladících, kteří na protest proti okupaci drželi hladovku před ’potravinovým domem’. Odpor proti okupaci rozhodně nebyl záležitostí jednotlivců a veřejně proti ní protestovaly stovky a tisíce Kopřivničanů. „Učitelé ruského jazyka se rozhodli, že po dobu okupace naší vlasti nebudou vyučovat ruskému jazyku a nahradí tyto hodiny hodinami jazyka mateřského,“ vzkazovali například kopřivničtí kantoři ve svém nesouhlasném prohlášení k okupaci.
Vstup cizích ozbrojených sil také ochromil běžné fungování města. Především docházelo k hromadným nákupům a tím pádem i k problémům se zásobováním. Okupace také zabránila vyjít dvěma číslům Tatrováku, který byl v té době hlavním zdrojem regionálních informací. Zatímco oficiální čísla podnikového časopisu nevyšla, jeho redakce v závěru srpna vydala celkem 22 zvláštních vydání, která se ovšem v archivech nedochovala.
Okupace dopadla také na výrobu v Tatře, která byla ve vzrušené atmosféře oněch srpnových dnů výrazně pozdržena. Skluz následně tatrováci doháněli i v rámci mimořádných ’Dubčekových směn’, kterými vyjadřovali podporu tehdejšímu proreformnímu vedení státu.
Zatímco z dobových novin, ale i oficiálních zápisů z jednání městského národního výboru je jasně patrný odpor obyvatelstva, oficiální postoj se poměrně rychle otočil a zpětně psaná kronika města mluví už o tom, že místní organizaci KSČ ovládlo pravicové vedení revizionistické a oportunistické, které stranu neupevňovalo, ale rozkládalo. O okupačních vojscích pak kronika mluví jako o ’spojencích naší vlasti, kteří konali svou internacionální povinnost k záchraně socialismu.’ Kronika také shazuje čin obou zmíněných hladovkářů, když píše, že jeden z nich se později v podnapilém stavu ve svém bytě otrávil. V listopadu se pak celého dění začali znovu pevně ujímat prosovětští komunisté a už rok po okupaci se o ní v Tatrováku psalo ne jako o nevítané vojenské intervenci, ale jako o bratrské pomoci.
