Trio Nekola tvoří (zleva) Tomáš Kocián, Marie Jalůvková a Michal Burget. FOTO: KAREL KUDERA

Kopřivnice – Je to necelé dva týdny, co kopřivnická kapela Nekola vypustila do světa své druhé album „Lidémoni“ a už sbírá nadšené reakce. Právě novinka vycházející pod značkou místního mikrolabelu Kachnička Entertainment je hlavním tématem rozhovoru, který jsem vedl především s Michalem Burgetem, jenž je autorským motorem tria, v němž působí společně s Tomášem Kociánem a Marií Jalůvkovou.

Nekola je ta, ten či to?

Pozor, přichází poetika Rychlých šípů do tohoto prostoru (smích). Nekola je příjmení Velkého Vonta. To je původně Kociho název, jelikož jeho sólový projekt se jmenoval Karel Nekola. Na rodu vlastně nezáleží, Nekola je taková abstraktní. Může to být ten i ta. Co jsem ale sám nevěděl, tak je to, že vlastně nekola je staročeský výraz pro nezdárný, nemotorný, necitný, necudný, nedopitý a podobně. Nekolný člověk je nekola. Takže spousta významů, ale nechme to skryté.

O čem je vaše muzika? Vyprávíte příběhy, nebo to jsou záznamy emocí?

Obě naše desky jsou, dá se říct, koncepční. Prvním albem Nekologie Nekola vstoupila do hudebního prostoru. Tématem byl vesmír, země, lidé – témata, která jsem chtěl již dlouho zhudebnit. Ale hrál jsem v rockových kapelách na klarinet, tak se není čemu divit, že jsem byl trošku frustrovaný a toužil se vyjádřit za sebe. Mám rád popovou muziku, chtěl jsem vytvořit něco posluchačsky přístupného, ale s větším důrazem na synťáky, elektroniku. Problém ale je, že jsem technicky úplně mimo. Já jsem z 18. století, takže jsem k sobě potřeboval technicky zdatného parťáka. A pak jsem jednou v Mandale navštívil koncert kapely Panorama, kde hrál Koci (Tomáš Kocián) s Vilémem Bárem takovou ambientní muziku. Tak jsem se zaposlouchal a říkám si „Ty jo, ten Koci je celkem schopný!“ Pozval jsem ho do zkušebny, slovo dalo slovo a začali jsme společně tady v obýváku tvořit. Hrát si se synťáky, se zvuky a to úplně od začátku, protože nikdo z nás to nikdy nedělal. Poté jsme pozvali zpěvačku a pár kamarádů a vznikl tak širší projektík. Byli jsme rádi, že jsme natočili desku, která se líbila i folkařům i některým metalistům (smích). Pak přišel čas na nové věci a já si říkal „Vlastní stín sice nepřekročíš, ale pojďme to zkusit.“ Tentokrát jsme tu koncepční skládanku slepili z toho, co ve mně ještě zbylo – úzkost, strach a všechno, s čím by se člověk měl vyrovnat. Já jsem se s tím vyrovnával právě muzikou a v textech. Nemám facebook, takže komunikuji hudbou, chápeš...

Ta deska na mě působí, že se hodí do podzimu, je sychravá, ponurá, ale vlastně působí optimisticky a nadějeplně. To byl záměr?

Já to tak cítím a tak to i dělám. I když jsem hrával na klarinet s Nierikou, kluci měli své kytarové party a já jsem do toho vždycky vrazil takovou tu sychravou melancholii. Je to taková nenásilná cesta, jak si postěžovat světu, ale zároveň nebýt trapný. Navazují Lidémoni na Nekologii, je to nějaká hudební evoluce?

Nekologie byla o světě lidí ve vesmíru, tahle je spíše o vnitřních pocitech. Texty jsem se snažil dělat tak, aby se dotýkaly všech, ale každý si v nich promítal ten svůj příběh. Nechtěl jsem těmi slovy říci nic konkrétního, mám rád abstraktní vyjadřování. První deska má jen pět písniček a trvá kolem půl hodiny, druhá podobně. Je to záměr nebo jen náhoda? Nebo prostě odměřujete porci tak akorát, aby ji posluchač mohl kvalitně vstřebat?

Epéčka jako formát jsou dneska populární. Desky se třemi až pěti songy se vydávají hodně. Dnes už lidi nezajímají hodinové opusy, na to nikdo nemá čas. Většina si stahuje muziku po písničkách. Prostě jsme se vyjádřili k danému tématu čtyřmi písněmi, proč to natahovat? Nemáme smlouvu s vydavatelem, která by nám délku určovala. Máme smlouvu sami se sebou, aby každá ta deska byla trochu jiná, Což si myslím, že se podařilo, i když samozřejmě tam najdeme mnoho společných prvků. Máme svůj rukopis.

Opět jste v desce používali úryvky filmů, je to něco jako váš rukopis?

Ne nutně. Na začátku Krále snů je Radovan Lukavský, monolog z nějaké pohádky. To intro bylo hodně ambientní, a stále se mi tam ozýval nějaký hlas – kazatel. Úplně náhodou jsem narazil na tu pohádku a zjistili jsme, že to do toho podkladu perfektně sedí. Desku jste připravovali skoro dva roky. Jak to probíhalo. Natáčeli jste v průběhu celé té doby nebo jste jen pilovali písničky a pak se nahrávali najednou?

Koci většinou přijde sem k našemu konferenčnímu stol-ku. Tady si postavíme počítač, hardware, vše, co budeme potřebovat. Uděláme rytmus, Koci naprogramuje bicí, konzultujeme, upravíme, hodí se tam basová syntezátorová linka a už to jede. Najednou mi to naskočí a hraju. Pak si nahráváme různé melodie, harmonie, kombinace. Počkáme týden, pouštíme si to, polovina se z toho vyhodí, druhá se udělá znovu. A pak když to má nějakou strukturu, tak to dáme hráčům. Maruška si nazpívá své party, Zbyňkovi (Machetanzovi) řekneme, jaký si představujeme zvuk kytary. To samé s Tomášem (Neuwerthem) a Martinem (Galiou). Sdělíme jim svou představu a pak už to není žádná těžká práce. Například bubny na téhle desce byly za dvě hodiny hotové. Kluci jsou profíci.

A začínáte tvořit písničku muzikou anebo textem?

Vždycky je první muzika. Ta vytvoří atmosféru, na které to jede, a až pak přidáváme texty. S těmi je to různé. Někdy mám text hotový za pět minut a jiné třeba dělám rok.

Pozornost upoutá i obal desky. To je tvá práce?

To je zajímavý příběh. Ta fotka je ze svitku filmu, který jsem vytáhl z foťáku koupeného v nějakém bazaru. Nechal jsem si ho vyvolat a na tom svitku byla tato fotka. Sám jsem na to koukal a říkal jsi – „Co to sakra je? Úplně mě oblilo horko a měl jsem pocit, že snad ani nechci vědět, co to znamená. Je tam nějaký černý obraz, prosvítají tam postavičky, asi nějací svatí, a vedle toho stojí na jedné straně opřený smeták a kýbl a na druhé je nějaké savo nebo co. Přitom to celé vypadá jak z 18. století. A když jsme přemýšleli nad obalem, vzpomněl jsme si na tu fotku. Že je to tak divné a tajemné, že to může být jedině obal Lidémonů. Ten člověk to vyfotil pro nás! Tak jsem to ukázal Marušce a Kocimu a ti souhlasili. Takže tajemný svitek a neznámý a hodně divný autor.

Kdybychom hledali kořeny inspiračního zdroje pro desku i pro hudbu Nekoly obecně… Je to ta potřeba experimentovat?

Prvotním impulzem byl elektroexperiment, ale to se mi nedaří, já tam potřebuji nacpat nějaké živé věci a hlas. Dobře udělaná elektronika funguje sama o sobě, ale nevím, jestli by to i nám fungovalo bez živých nástrojů. Ty jsou tam pro to, aby ta muzika byla taková ‘lidštější’. Nevylučuji ale, že třetí deska, na které teď začínáme makat, bude úplně bez těch živých prvků. Chceme si teď ulehčit život a udělat to třeba celé tady v obýváku. Možná nám to pak ani nebude trvat tak dlouho, bylo by to producentsky mnohem jednodušší.

Takže už nyní pracujete na další desce?

Jo, s Kocim už máme vizi té jednoduchosti.

Jak byste se žánrově zařadili?

Tak jsme si říkali, že to je asi elektrofolk. jsou tam elektronické i akustické prvky, občas trochu jazz, takový crossover. Nemyslím si, že je to důležité, ale kdybych měl dát škatulku, tak by to byl elektrofolk nebo elektropop.

A v rámci místní scény? Pokud vezmeme v potaz kapely, co používaly podobné prvky? Někde mezi Nesselsdorfem a Nierikou?

No, to je docela trefné, to by šlo. Ale nemáme potřebu se nutně k někomu připodobňovat nebo se vůči někomu vymezovat. Pro mě je Nekola nejsvobodnější kapela, ve které jsem kdy byl. Cítím se v ní nejsvobodněji na úkor ostatních, které cepuju od rána do večera.

A kdybych se zeptal na to, jaké má Nekola ambice?

Maruška: Z desky máme radost a samozřejmě chceme, aby se naše hudba dostávala k lidem, ale nechceme to nikam tlačit. Rozhodně se nechystáme nějak soustředěně pracovat na promování desky. Na to ani nemáme čas.

Bugy: Dáme tři čtyři koncerty za rok na nějakém pěkném místě. Rádi zahrajeme tam, kde to někoho zajímá, ale určitě nebudeme objíždět konkurzy a hudební soutěže. Já jsem projel všechny festivaly v republice stokrát a už mě to nebaví. Mám raději klubíky a klídek, jsem rád, že to tak mají i ostatní. Jsme takoví introverti.

Ovlivnila stávající situace tvorbu desky?

Na jaře v první vlně nás to paradoxně zdrželo, nedělali jsme vlastně několik týdnů nic. Řekli jsme si, že desku chceme vydat na podzim v listopadu, tak jsme se na to od léta soustředili. Snažili jsme se, ať je to smíchané, namasterované, ať je hotový obal a všechno ostatní, abychom to v pravý čas mohli vypustit.

Jak se liší Nekola na desce od toho, jak hrajete živě? Do jaké míry lpíte na tom, aby ta hudba byla stejná jako na desce?

Vůbec. Čím méně podkladu, čím méně half playbacku, tak tím líp. Otázkou je, jak to udělat, protože tam máme celkem dost stop. Jedna naše skladba má klidně i 150 stop, jsme jak Michael Jackson a Quincy Jones. Když hrajeme živě, s muzikanty, úplně jinak tu muziku prožijeme. Dobré je, že můžeme hrát ve třech i v pěti, každé obsazení má svoje plusy i minusy.

Nekologie vyšla elektronicky a na kazetě, nyní jsou Lidémoni elektronicky a chystá se to LP. Proč?

Když vyšla Nekologie, tak jsme si nemysleli, že by to vůbec mohlo někoho zajímat. Cédéčko je mrtvé, deska je drahá. Nakonec jsme nechali udělat 30 magnetofonových kazet za dva a půl tisíce, což je dneska pár piv. Když jsme je dali do prodeje, za týden byly rozprodané. Nechali jsme udělat dalších 30, za měsíc pryč, dalších 30…. No, a teď jsme se rozhodli, jelikož máme gramce a máme rádi vinyly, že do toho prostě dáme ty prachy a budeme si to, když tak, poslouchat sami. Já jsem vždycky byl zarytý odpůrce startovačů a podobných kampaní, ale s touto kapelou to ze mě všechno spadlo. Uvolnil jsem se a jsem jiný člověk. Tak jsem si řekl, proč ne, a rozhodli jsme se oslovit naše fanoušky s předprodejem té desky. Už teď máme vybraných přes 50 % nákladů. Děkujeme všem přispěvatelům. Ale samozřejmě budeme i na Spotify a dalších podobných platformách.

David Macháček