Člen činohry Národního divadla Miroslav Donutil se místnímu publiku představil jako oblíbený vypravěč při premiéře kongresového sálu hotelu Tatra. FOTO: DAVID MACHÁČEK

Kopřivnice (dam) - Přestože na něm bylo víc než patrné, že se necítí zdráv a jeho hlas poznamenalo nachlazení, bavil minulý týden ve středu Miroslav Donutil svými historkami diváky v Kopřivnici. Ti zaplnili nově vybudovaný kongresový sál v prvním patře zdejšího hotelu Tatra, který si právě díky Donutilovým příběhům z cest nebo z rybářských výprav odbyl svou slavnostní premiéru. Ještě než se věnoval svým fanouškům na autogramiádě, poskytl populární herec krátký rozhovor Kopřivnickým novinám.

Nechal jste se slyšet, že sepsat příběhy, které vyprávíte do knihy, byla těžká práce. Čím to je, když před publikem chrlíte historky jednu za druhou?

Je to prostě úplně jiný pocit. Sedl jsem ke klávesnici a svobodný tok myšlenek se zastavil, a ne a ne se rozběhnout. Nakonec jsem vzal do ruky tužku, začal jsem to psát tužkou a najednou to letělo jak namydlený blesk. Myšlenky se nezastavovaly, čárky, tečky, háčky a vykřičníky tam naskakovaly samy, protože to v té ruce za ta léta je. Takže mně to šlo takhle rychleji a cítil jsem se obecně pohodlněji. Nejsem spisovatel, takže těžké to bylo především v tom, že když člověk něco vypráví před lidmi, může si dovolit zkratku, zamručení, úsměv, škleb, ale to na papíře nejde. V psané řeči je třeba to všechno dotáhnout do konce a srozumitelně to opsat. Ale zvykl jsem si. Zvykl jsem si na to rád, i když těžké to bylo určitě.

Vaše poslední „vyprávěcí“ cédéčko vyšlo před dvanácti lety, to už je poměrně dlouho. Dočkají se vaši posluchači nějakého dalšího, nebo už je to kapitola vaší tvorby, která je definitivně uzavřená?

Já bych řekl, že je téměř uzavřená. Těch cédéček vzniklo hodně, dévédéček taky. Kromě těch mluvených ještě vznikla cédéčka zpívaná a já si myslím, že už to stačilo. Už jsem odvyprávěl stovky a stovky příběhů. Navíc jsem byl hostem u svých kolegů v různých pořadech, kde jsem také prezentoval různé historky. Sám ještě teď vytvářím nový televizní pořad, který se jmenuje Trumfy Miroslava Donutila, a přestože v něm dávám veliký prostor svým hostům, tak sem tam taky ještě musím přidat nějakou historku, kterou diváci neznají. Takže si musím ponechat něco neokoukaného a neoposlouchaného taky trošku v zásobě. To znamená, že už se k tomu určitě vracet nebudu. Příběhy a historky, které život nadále přináší, se zužitkují v podobných pořadech na jevišti nebo v televizi, ale jejich další nahrávání už neplánuji.

Kde vás momentálně lidé mohou naživo vidět, když pomineme vaše oneman show?

Těch inscenací v Národním divadle je aktuálně pět. Je to jednak Sluha dvou pánů, který se hraje už osmnáctý rok s nepolevujícím úspěchem. Nedávno nám obchodní ředitelka divadla prozradila, že na dalších dvacet let je předobjednáno. Takže bych se musel dožít aspoň pětaosmdesáti, abych to všechno zvládl. Kromě toho je tady velmi úspěšná a krásná inscenace Revizora od Michala Dočekala, kde hraji hejtmana. V Našich furiantech hraji prvního radního Buška. Dále mám v programu inscenaci Být, či nebýt, kterou u nás režíroval velmi talentovaný režisér Daniel Špinar. V této hře hraji dokonce pět rolí najednou. A posledním titulem je Čapkova Věc Makropulos, kterou režíroval asi jeden z nejlepších světových režisérů vůbec - Robert Wilson. S tímto představením jsme byli na festivalu v Koreji, chystáme se na festival do Neapole, pak do Lisabonu, Brazílie a USA. Takže mám štěstí, že mohu spolupracovat na takových inscenacích, na které se nezapomíná, a to mě samozřejmě těší.

Právě Wilsonova Věc Makropulos je velmi neotřelá inscenace, typická také poněkud výraznými maskami a kostýmy. Je to věc, která herci na jevišti pomůže, nebo je to naopak spíše přítěž?

U takové inscenace, jako je tato, se nad tím vůbec nezamýšlíte. V podání režiséra Wilsona jde o komplex vůbec všeho, co může na divadlo vstoupit. Světlo, hudba, choreografie, řeč, tanec, zpěv, prostě všechno, co se dá nějakým způsobem na jeviště zakomponovat. Jeho inscenace jsou vlastně světelně kostýmová, hudební a pohybová show. S tímto konceptem Wilson slaví úspěchy po celém světě, a pokud má herec možnost s takovým režisérem spolupracovat, tak se vůbec nezamýšlí nad tím, jestli mu kostým nebo líčení tu a tam více vadí nebo prospívá, to je úplně nadbytečné.

David Macháček