Je to téma, o kterém se příliš nemluví. V koutku duše si říkáme, že se to přece nemůže dít u nás doma, ale někomu jinému, neznámému. A pokud už o někom takovém víme, tak je to jejich soukromá záležitost, takže do toho nebudeme nijak zasahovat. Stačí snad jen projevit trochu lítosti a soucitu. Jenže tento problém přestupuje všechny myslitelné meze. A jako takový vyžaduje i nekonvenční řešení.



Domácí násilí jako kdyby donedávna z právního hlediska vůbec nebylo. Až silvestrovská půlnoc přinesla částečnou úlevu obětem útoků. Nucené desetidenní vyhoštění agresora z bytu přitom vzali policisté v našem kraji do svých rukou velmi rázně. Padesát případů je suverénní celostátní rekord a nechybí málo, aby to byla celá třetina. I kdyby se policisté v několika kauzách spletli, je to stále moc. Severomoravané (ten výlučně mužský rod je zcela na místě) jsou zřejmě příliš horkokrevní. Na ony „chlapácké“ povídačky o tom, že škoda každé rány, která padne vedle, tak hrubá záplata ve formě vykázání rozhodně patří. Fyzicky nebo i psychicky týrat členy domácnosti, to se prostě nedělá.



Stejně tak šokující jsou i zkušenosti, co předchází samotnému zásahu vnější moci. Léta utrpení a desítky útoků trvá, než přeteče pohár trpělivosti. Je ale třeba vědět, že ani vykázání nevyřeší zdaleka vše. Dá se přirovnat pouze k záchranné brzdě, tedy poslední možnosti. Před ní je velký prostor třeba pro aktivity obcí nebo nevládních organizací. Michal Polášek