Jiří Lábus a Oldřich Kaiser přijeli do Kopřivnice s inscenací Don Quichote. Komiky v sobě oba herci nezapřou na jevišti, ani mimo ně.
FOTO: DAVID MACHÁČEK
Kopřivnice (dam ) – S inscenací Don Quijote zděděnou po legendární dvojici slovenských komiků se minulý týden v Kopřivnici objevilo jiné populární duo, Oldřich Kaiser a Jiří Lábus. Oba herci dokazovali nejen na pódiu, ale i v zákulisí, že smyslu pro humor mají na rozdávání a že jejich dlouholeté jevištní partnerství už přerostlo takřka v manželství. Domluvený rozhovor se tak nesl v duchu vzájemného pošťuchování, vtipkování.
V případě Lasici a Satinského bylo asi celkem jasně předurčeno, komu připadne která role. Jak to bylo ve vašem případě? Proběhl nějaký boj nebo bylo jasné hned, kdo bude hrát dona Quijota?
Lábus: Já myslím, že jsme to tak nějak řekli hned, že tam nebyly nějaké boje...
Kaiser: Ne, že jsme to řekli hned. To tys to řekl hned. To je dobrá otázka, tady je hned vidět, jaký je to charakter.
Lábus: Jo, tak já jsem to řekl hned, že budu Quijote, abych byl na plakátech.
Kaiser: Samozřejmě chtěl být Quijote. On v té hře říká, že je VIP a chtěl být VIP i mezi náma dvěma.
Lábus: No a Olda je „VIČ“ - jako Sancho.
Kaiser: A já jsem samozřejmě držel hubu.
Lábus: Jak jinak.
Takže vás to celých šest let štve?
Kaiser: No samozřejmě! Taky pořád říkal, že si to vyměníme, a pořád se nic neděje.
Lábus: On to umí, ten můj text, ale já se ještě pořád doučuju ten jeho.
Kaiser: Slíbil to, ale nikdy k tomu nedošlo.
A dojde k tomu někdy?
Kaiser: No to nevím, moc reálně bych to neviděl.
Lábus: No já taky nevím, jsem s tím učením u první půlky.
Toto představení hrajete už zhruba šest let, je to představení, které hrajete často, nebo je to pro vás spíš výjimečné setkání?
Kaiser: To už je šest let?
Lábus: Ano, od roku 2006. Zas tak často se to nehraje. Nevím, kolik to má repríz, ale není to představení, které bychom hráli pořád.
Kaiser: Sto repríz to rozhodně nemělo, možná kolem padesáti.
Jak velkou roli v představení hraje improvizace nebo nějaká momentální nálada? Děláte změny, nebo je to strikt-ně daný text, kterého se držíte a který převádíte na podium tak, jak byl napsán?
Kaiser: V průběhu hraní se to trošku odlehčilo, vyhrálo, takže nějaké úpravy se dělaly, ale držíme se příběhu.
Lábus: Ale v podstatě většina textu je pevně daná.
Kaiser: Samozřejmě, občas si tam určitě dovolíme přidat nějaký fór nebo něco pozměnit, ale základ je pořád stejný. Ona v podstatě každá improvizace vychází z nějakého pevně daného základu. Úplně někam ulítnout nelze.
Když jste se na představení připravovali, měli jste nějaký vztah ke Quijotovi, znali jste ho, hráli jste ho někde jinde?
Kaiser: Já jsem se ho pokoušel přečíst, ale nedočetl jsem. Je to velká a tlustá kniha. Je příliš přemoudřelá, dost filozofická. Jsou tam i různé odkazy, není to žádné odpočinkové čtení.
Lábus: Odkaz tam byl jenom jeden. Tam bylo napsáno: Městská lidová knihovna – 1974. Tys tu knížku normálně ukradl.
Lábus: Já jsem se tu knihu také snažil přečíst. A navíc jsem před mnoha a mnoha lety viděl inscenaci Dykova Zmoudření dona Quijota v Národním divadle. To tehdy hráli Lukavský s Hrušínským. Když jsem to viděl, bylo mi možná patnáct let, ale dodneška si to pamatuju.
U takových klasických titulů jako Don Quijote se často mluví o tom, že jsou neustále aktuální, a přitom je to mnohdy jen klišé. Jak to cítíte vy v případě tohoto textu a v čem je podle vás skryta aktuálnost toho příběhu?
Lábus: Je to v tom, jací jsou lidé. Dneska chodí jinak oblečení, ale jinak jsou úplně, ale úplně stejní.
Kaiser: Říká se, že to je román všech románů, a asi je to pravda, i když jsem to nedočetl.
Lábus: Já jsem četl po tobě. Když jsi to nedočetl, tak jsi mi říkal: Ty to dočti, ale zase neznám ten začátek.
Kaiser: Tak já ti ho pak řeknu. Ale vážně. Musím říct, že je to opravdu nadčasové. Člověk zjišťuje, že to bylo odpradávna vždycky stejné, lidstvo je stejné a dělá stejné chyby a blbosti.
David Macháček
