Lidé na celé planetě si připomínají 70. výročí ukončení II. světové války. Dovolte mi předat jedno svědectví, které se týká přímo našeho regionu. Vede mě k tomu starost, že generace, které válku neprožily (k jedné z nich patřím i já), chtě nechtě nepovažují mír v Evropě za něco ohroženého, dokonce je pro ně samozřejmostí.
Je známo, že obyvatelé Větřkovic a Drnholce nad Lubinou (dnes Kopřivnice, místní část Lubina) zažili hrůznost války a utrpěli oběti na životech zmařených v koncentračních táborech, které se týkaly celých rodin. Jen o vlásek unikli vyhlazení Němci, když partyzáni slibující si od selské usedlosti „Na Kutach“ po zabijačce obstarání zásob potravin, narazili místo toho na početnou skupinu zde hodujících německých důstojníků, z které se sice „prostříleli“, zanechali za sebou ale jednoho raněného Němce naživu. Právě na jeho výpovědi, nakolik byl umírající, závisel osud vesničanů. Na dotaz, zda měli útočníci na sobě khakiuniformu, tento voják v nemocnici odpověděl přikývnutím. Z toho usoudili Němci, že šlo o západní spojenecké síly a urychlili svůj ústup z našeho kraje. Jedině mylně vysvětlené gesto zachránilo proto životy celého Drnholce.
Místní občané si byli dobře vědomi, že je zač děkovat, když se řadili se spoluobčany s Větřkovic do průvodu kráčejícího směrem ke Kopřivnici na veřejné shromáždění konané na poděkování za ukončení války odpoledne 9. května 1945. Nechyběl mezi nimi drnholecký starosta pan Jalůvka, ale starosta Větřkovic Antonín Busek, tehdy 58letý, mezi nimi nebyl. Musel se dostavit do Kopřivnice na výzvu Revolučního národního výboru k vyšetřování. Šel tedy o něco dříve stejným směrem, ale šel sám. Netušil, jakému osudu jde vstříc.
Jako starosta měl často co do činění s německými důstojníky, kteří si vynucovali od větších sedláků potravinové dodávky. Starosta musel Němce doprovázet, nahlížet s nimi do chlévů, stěží mohl nějak ovlivnit výši dodávek odváděných zdarma nacistům. Mnozí chovali vůči starostovi z tohoto důvodu nevraživost. Nikdo nemohl o starostovi Buskovi ale říct, že někoho z obce udal nebo ohrozil na životě, natož že by ze styků s Němci osobně těžil.
Došlo přesto k paradoxu: v žádné z obou sousedních obcí nedošlo při vyhánění Němců k projevům msty nebo ubití (snad až na jednotlivé případy německých dívek nasazených na práci na statcích po konci války do odsunu Němců, které se před zneuctěním zachránily leda útěkem k jinému hospodáři), došlo ale k vraždě vlastního rodáka. Samozvaní soudci z revolučního národního výboru si totiž pospíšili vyřídit osobní účty se starostou, a to bez vědomí svého předsedy, kterým větřkovská obec zvolila svého dobrodince a oblíbeného pana faráře, dp. Jana Spáčila.
Antonín Busek byl údajně vyšetřován na četnické stanici (v sklepních prostorách někdejší průmyslové školy). Když se večer nevrátil domů, poslali mu příbuzní (měl manželku Johanu a tři děti) v dalších dnech jídlo. Netušili, že již není naživu… A „strážci veřejného pořádku“ si na balíčcích bez výčitek svědomí pochutnali sami. Teprve za tři dny, tj. 12. května, oznámili rodině starosty, aby si přijeli pro jeho tělo, neboť starosta prý spáchal sebevraždu oběšením. Tělo jim bylo vydáno ze sklepa domu č. p. 679. Po otevření místnosti se jim naskytla prazvláštní podívaná: tělo zhroucené pod oknem, protože šle, na kterých prý oběšení dokonal, se od drátěného krytu stropní lampy utrhly.
Ve Větřkovicích měli lidé v úctě jednu zbožnou a bezúhonnou ženu, kterou požádali v případě, že v rodině někdo zemřel, aby oblékla zemřelého do rakve. Byla jí paní Růžena Matulová, rozená Dreslerová (původem z Albrechtiček), z č. p. 22. Ta oblékala do rakve i starostovo tělo. Nikdy nezapomněla a svým vnoučatům nejednou vyprávěla, že pan Busek měl tělo jednu modrou podlitinu, že tělo bylo na hranici rozkladu a že v oblasti ledvin měl zemřelý na zádech hlubokou ránu, kterou si jistě nemohl sám způsobit a která velikostí připomínala, jako by mu někdo záda prorazil krumpáčem. Otřesená rodina nepodala nikdy žalobu. Ostatně pachatelé se prosadili velmi brzy jako oddaní členové komunistické strany do předních pozic, nebylo tedy radno si zahrávat se životem – doba jim měla být brzy nakloněna, ač nikdo netušil, že rudá totalita délkou onu hnědou mnohokrát překoná. Lidé v obci mlčeli rovněž. Jediný, kdo na protest okamžitě rezignoval na funkci předsedy revolučního národního výboru, byl pan farář Spáčil. Ostatní členové výboru odmítali důvod jeho rezignace přijmout, změnili jej oficiálně na důvod: pro pokročilý věk. Jedině náhrobní nápis naznačoval, co se ve skutečnosti událo. Dodnes na pomníku starosty Buska ve Větřkovicích čteme: „Poutníče, zastav se, toto připravili mi lidé“.
Žijeme již sedmdesát let v míru. Je klid, po němž všichni oprávněně toužíme. Pokud ale z pohodlí mlčíme k bezpráví, abychom si uchránili „svůj klídek“, zůstává v našem srdci odjištěná rozbuška k válce.
Skončím svou úvahu citátem z dokumentu sepsaného před padesáti lety, a přesto vysoce aktuálního i dnes: „Nenechme se oklamat nesprávnou nadějí! Nepře- stane-li nepřátelství a nenávist, a neuzavřou-li se trvalé a čestné úmluvy o zajištění všeobecného míru do budoucna, je možné, že lidstvo, které se navzdory svému podivuhodnému vědění ocitlo ve vážném nebezpečí, dospěje k té neblahé hodině, v níž nepozná jiný mír než hrozný mír smrti.“ (Gaudium et spes, čl. 82.)
Jan Matula
(redakčně kráceno)
