Na jednu stranu je to celkem pochopitelné. Lidé dnes nemají čas se zabývat tím, co je bude trápit třeba až za několik let, nebo co je pálilo někdy dávno. Nebo se o takové věci nezajímají už z osvědčeného principu starat se jenom o sebe. Lhostejnost ale mizí v okamžiku, kdy se začíná daný problém lidí přímo dotýkat. Ale to je už často pozdě a děti si opravdu nemají kde hrát.



Řeč je o dětských hřištích. Kdo sleduje internetové diskuzní fórum města, ví, že jde o jedno z nejčastěji „propíraných“ témat. Nedávno dokonce na radnici doputovala petice více než stovky lidí, kteří žádají vybudování hřiště v centru. Ve srovnání s jinými městy na tom Kopřivnice není nejlépe. Stará hřiště složená z lavičky, pískoviště, průlezky a nějakého asfaltového plácku v různém stádiu působení zubu času už dávno nestačí. Lidé to vědí, příslušná diskuze vede před ostatními v počtu čtenářů a sto podpisů na petici také není málo. Shoda o potřebě něco změnit je zjevná. Jenže shoda a vůle jsou rozdílné pojmy.



Veřejná diskuze o budoucnosti dětských hřišť minulou středu sice nebyla úplným fiaskem, přesto počet „živých“ zájemců byl oproti těm „virtuálním“ o dost nižší. Na plánu výstavby nových hřišť to sice nic nezmění, přesto je vždycky lepší, když spolu na dané téma hovoří co nejvíc lidí. I když každý nepřinese přelomový nápad, aspoň osobní kontakt je k nezaplacení. Děti si na těch hřištích taky nebudou hrát pomocí počítače či petičních archů.



Michal Polášek