Miroslav Donutil, herec, který se proslavil jako přímý účastník zlaté éry divadla Husa na provázku a nyní je členem činohry Národního divadla, má na svém kontě desítky filmů a televizních inscenací, ale i přesto si jej valná většina národa spojuje především s vypravěčskými one man show. S tou také před nedávnem Kopřivnici navštívil.



Vaše poslední vypravěčské CD vyšlo před osmi lety. Mohou se vaši posluchači a diváci těšit na další?



Zatím ne. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, netvrdím, že by to nemohlo nastat, ale po tom všem, co mám za sebou v tomto typu pořadů, což obnáší přes sedmnáct set repríz, je Cestou necestou zatím poslední v řadě.



Liší se cédéčko od stejnojmenného živého pořadu?



Na tom cédečku je něco úplně jiného, než je v tom pořadu. Nahrávka vyšla, dřív než se ten pořad dostal na jeviště, a dokonce dřív, než jsem sestavil jeho scénář. Cédéčko bylo vlastně jen lákadlem na ten pořad, ale obojí se diametrálně liší.



A pořad samotný se v průběhu repríz nějak mění a aktualizuje?



Každý ten pořad má svůj pevný scénář. Je to sestaveno tak, aby na sebe věci navazovaly, má to své kapitoly a celé to bylo dotaženo dokonce i do písemné podoby, protože vyšla knížka, která se jmenuje Pořád se něco děje. Ta je atraktivní i proto, že v ní jsou fotografie všech lidí, o kterých já vyprávím. To je pro spoustu lidí velkým popudem k tomu, aby tu knížku chtěli, mnozí totiž chtěli to, co vyprávím, vidět a teď konečně mají tu možnost.



Jak Vy osobně vnímáte rozdíl mezi divadelním představením a Vašimi vypravěčskými one man show?



Liší se to samozřejmě velmi. V běžném divadelním představení máte režiséra a spoustu kolegů, kteří s vámi to představení sdílejí, a společně usilujete o to, aby to celé mělo pevný divadelní tvar. Zatímco tady je určitá volnost, člověk je odkázán sám na sebe a záleží jen na něm, jak s tou volností naloží. Záleží opravdu hodně na momentální atmosféře, momentálním nápadu, na tom, jak představení graduje, a s tím se dá pochopitelně úžasně pracovat. Ovšem je to velmi těžká disciplína. Neříkám to proto, abych se nějak vychvaloval, ale po mnohaleté zkušenosti vím, že jsem si nezvolil vůbec nic jednoduchého, a o to víc mě těší, že se to lidem stále líbí.



To znamená, že při Vašich sólových pořadech od divadla odpočíváte?



Je to tak. Já skutečně ty dny, kdy jedu po vlastech českých a slovenských se svým představením, chápu jako odpočinkové a jako dny, kdy mohu nabrat energii na další práci. Protože ono to je vlastně krásné, člověk přijede do nějakého města, tam je plný sál, s tím sálem se vzájemně pobavíte. Potom máte druhý den před dalším představením volno. Můžu si připravovat texty, můžu psát scénáře, které jsem odkládal, můžu se učit texty a tak dále. Čili pro mě je to vlastně taková relaxace. Velmi příjemná, spojená sice s večerním vystoupením, které není jednoduché, ale i tak je to pro mě prostě oddych od divadla. Ale zase, když jsem na delším turné, tak už se do divadla moc těším.



David Macháček