Pavel Šporcl

Kopřivnice - Houslový virtuos Pavel Šporcl se do místního kulturního domu, ze kterého mu v paměti utkvěly hlavně „nezapomenutelné“ šatny pro účinkující, vrátil po osmi letech. S kapelou Gipsy Way za zády se ale zdejšímu publiku představil ve zcela jiném světle. Kromě svých výjimečných hráčských schopností dokázal, že umí sám komponovat vynikající muziku a dokáže být zábavným průvodcem večerem. Za to vše jej v závěru koncertního programu Gipsy Fire publikum odměnilo ovacemi vestoje a skutečně vynikající atmosférou v sále. Ještě před začátkem vydařeného koncertu si Pavel Šporcl našel čas na krátký rozhovor.

Gipsy Fire je už váš druhý projekt vycházející z romské hudební tradice. Jaká byla vaše cesta k cikánské muzice?

Já jsem tuhle hudbu měl vždycky moc rád. Poslouchal jsem ji už jako dítě školou povinné, měli jsme doma několik cédéček cikánských virtuosů a moc se mi to líbilo. Vždycky jsem měl vnitřní pocit, že bych si ji chtěl zahrát, ale jak to udělat? Člověk přece jen tak nepřijde k cikánské kapele a řekne, pojďte si zahrát, a ty, primáši, běž pryč, protože tady teď budu místo tebe stát já. To nejde. Ale osud tomu chtěl, že mě v roce 2007 oslovila kapela Romano Stilo, abych s ní zahrál benefiční koncert v Bratislavě, což jsem rád udělal. A zase na oplátku, když jsem měl já natáčet desku a chtěl jsem natočit něco jiného než čistě klasickou hudbu, tak jsem si pozval kapelu a vznikla nahrávka Gipsy Way, které se prodalo asi 30 tisíc kusů. Ten program od té doby stále hrajeme a absolvovali jsme už víc jak 250 koncertů. Teď už hraji se svou vlastní kapelou, což pyšně mohu říci, s kapelou Gipsy Way, a celé je to velmi úspěšné.

Je to jiný způsob hry, dá se ten rozdíl nějak jednoduše vyjádřit?

Jedním slovem se to dá vyjádřit asi jako daleko větší volnost. Volnost v projevu, v interpretaci i intonaci. Hrajeme mnoho lidových písní, filmovou hudbu a také skladby cikánských autorů, přesto si můžeme dovolit hodně změn tempa a vyznění podle nálady. V tom je ten největší rozdíl. Klasická hudba je přece jenom v tomto ohledu daleko striktnější.

Je právě tato větší volnost a potřeba improvizace tím, co vás nakonec dovedlo k tomu, že jste na to cédéčko napsal i vlastní muziku?

Není to poprvé, co jsem si složil nějakou hudbu pro nový projekt a měl jsem pocit, že za těch šest let jsem minimálně hudebně inspirován k něčemu, co jsem vložil do své skladby, kterou budeme hrát i dnes večer a která se stala titulní skladbou alba Gipsy Fire. Určitě to všechno okolo mělo vliv a použil jsem všechno, co mě zrovna napadlo.

Při velké frekvenci koncertů v tomto projektu máte stále dost času na to hrát i klasický repertoár, nebo jste ho musel upozadit?

Klasický repertoár je pro mě naprosto základní a navíc také nejbližší mému srdci. Toto je taková odbočka, která je sice velice úspěšná, příjemná a moc mě baví, ale za žádnou cenu bych se kvůli ní nevzdal klasického repertoáru. Minulý rok jsem svým programem vzdával hold svým předchůdcům, slavným českým houslistům. Letošek, alespoň co se nahrávek týče, jsem tedy věnoval cikánské hudbě, ale příští rok bych se zase chtěl vrátit ke klasice. Navíc klasickou hudbu stále hraji. Minulý týden jsem byl v Bukurešti, kde jsem hrál Dvořákův houslový koncert, příští týden budu v Košicích a pak hned v Bangkoku, kde zase budu s orchestrem hrát Dvořáka, takže klasiku rozhodně neopomíjím a už vůbec neopouštím.

Říkáte, že je vám klasická hudba bližší, a přesto jste říkal, že v ní pociťujete méně volnosti. Není to v rozporu?

Určitě se to nerozporuje. Klasická hudba je základem jakékoliv jiné hudby. Popová hudba také logicky musela z něčeho vyjít a tím východiskem byla právě klasická hudba. V klasické hudbě vnímám lidské emoce jako opravdové. Není to nijak amplifikováno, nejsou tam mikrofony. Je to prostě hudba, která je pro mě prostě nádherná. Všechny ty mé odbočky jsou krásné, ale vždy se velmi rád vracím k té klasice.

Je to tedy taková forma aktivního odpočinku od klasiky?

Od klasiky možná ano, ale jinak to odpočinek určitě není, protože skladby, které hrajeme, jsou nesmírně náročné. Některé ty skladby si nezadají s paganinskými koncerty, já se na ty koncerty musím stejně pečlivě připravovat jako na každý klasický koncert.

Při zkoušce jsem si všiml, že jste do mikrofonu i zpíval. Objevuje se to i v programu?

To je mikrofon na mluvení. Na zkoušce jsme jen tak blbli. Není to tak, že bych jako primáš kapely zpíval. Já už jsem tedy svého času zpíval s Terezou Černochovou píseň „Je nebezpečné dotýkat se hvězd“, když jsem ji měl jako hosta na jednom svém koncertu, takže nějakou zkušenost už v tomto směru mám, ale rozhodně nezpívám.

David Macháček