Tomáš Neuwerth. FOTO: TEREZA KUNDEROVÁ

Přes svou výšku působí spíše nenápadně a na pódiu je částečně skryt za bicí soustavou, přesto je Tomáš Neuwerth jednou z nejvýraznějších hudebních osobností Kopřivnice. Na místní scéně v posledních třiceti letech nevzniklo mnoho projektů, na kterých by se nepodílel nebo alespoň nebyl velmi blízko jejich vzniku. Za zmínku stojí nejen dřevní devadesátkové projekty jako Paviáni a Údery údy, ale i pozdější Nierika či LU. Tomášovo hudební působení se však zdaleka neomezuje jen na lokální scénu. Nejen díky kontaktům získaným ve zlaté éře Klubu Nora je nepostradatelným článkem kapel Umakart či Kafka band. Už pár let pravidelně hostuje s Tata Bojs a s projekty Kittchen či Zvíře jménem podzim je mimo jiné trojnásobným držitelem hudební ceny Anděl. Kromě aktivního hraní se Tomáš Neuwerth věnuje i práci ve svém nahrávacím studiu Animan, kde své desky nahrávaly nejen místní kapely jako Kauflant, Milano nebo Tatroska, ale vznikaly zde i zvukové nahrávky pro Tata Bojs, Priessnitz, Ecstasy Of Saint Theresa, Swordfishtrombones, Places a mnoha dalších. Kapely stále častěji využívají nejen jeho zvukařských schopností, ale i zkušeností a hudebního citu v producentské roli. Na začátku května s Jakubem Königem a Aid Kidem vypustili do světa další Kittchenovu desku – Puls. Nejen o jejím vzniku, ale i o tom, jak se hudbě daří v pandemii, nebo o tom, jak si vybírá muziku, kterou poslouchá, promluvil v rozhovoru pro KN.

Jaký byl tvůj uplynulý rok?

Nehrálo se, až na výjimky v létě, kdy se to částečně povolilo. Poslední koncert byl s Tata Bojs někdy v září v Českém Krumlově a pak konec. Vlastně až do on-line křtu alba Tata Bojs Jedna nula (21. 2. 2021). Zase na druhou stranu jsme měli čas na to v klidu pracovat na nové desce Kittchena.

Takže bylo více prostoru na nahrávání? Nejen tvých projektů, ale i jiných kapel, které s tebou chtěly spolupracovat?

Zájem byl i o studio, ale vzhledem k tomu, že situace byla a je stále nepřehledná a snažíme se sebe i své okolí chránit, tak i toto bylo utlumené. U projektů, co jsme měli rozplánované ve studiu, jsme se dohodli, že je přeložíme do doby, dokud nebudeme všichni alespoň zčásti naočkovaní.

Takže studio po celý rok víceméně stojí?

Úplně ne. Dodělávám nějaké věci na zakázku, připravuji si další, co mě čekají. Měl jsem čas také vyřešit resty nejen po hudební, ale i po technické stránce. Bylo potřeba doplnit technické vybavení studia a doladit akustické úpravy. Sice se nekoncertuje, ale dalo mi to prostor dokončit věci, na které jsem předtím neměl příliš čas.

A jak moc ti chybí to, co jsi onehdy nazval „koncertním smradem“?

Samozřejmě, že to chybí. Ono se to těžko vysvětluje někomu, kdo si tu atmosféru a energii z pódia nikdy nezažil. On-line koncerty jsou sice fajn, ale plnohodnotný koncert to není. Ten, co jsem hrál s Tata Bojs, byl skvěle připravený, technicky dotažený, ale pořád je to hraní do prázdného sálu. Je to prostě zvláštní.

Chápu, že atmosféra on-line koncertů je jiná, ale zajímá mě, jestli nemají nějakou jinou výhodu?

Chybí tam interakce lidí, celá ta atmosféra je komornější. Kittchen měl jediný on-line koncert. Jakub jich odehrál několik sólo. Když to jinak nejde, je to dobrá věc alespoň pro fanoušky. První on-line koncert Lenky Dusilové jsme si užili doma z obýváku. Výhodou může být třeba to, že na takový koncert se může připojit někdo z druhého konce světa. Každá taková věc má své pro i proti.

Na brzký restart to podle svých slov nevidíš, letní uvolnění podobné tomu loňskému nás nyní podle tvého názoru nečeká?

Některé festivaly stále žijí v naději, že by proběhnout mohly, ale osobně to moc nevidím, i když to vypadá na určité rozvolnění. Je to dvousečná zbraň. Na jednu stranu pořadatelé chtějí své akce uspořádat, na druhou stranu, pokud budou trvat problémy, jako nedokončené očkování a podobně, tak si to nikdo neužije a všichni budeme jednou nohou v průšvihu, že se to opět zavře.

Jak se uzávěra kultury podepsala na dokončované desce Kittchena?

Celá ta situace tomu paradoxně prospěla. Mohli jsme natřikrát během minulého roku odjet do Jeseníků na chalupu a v klidu tam na desce pracovat. Po Novém roce jsme dodělali poslední úpravy, aranže a mix. Prvního května letošního roku deska vyšla. Takže nám to vlastně pomohlo, vždy pět dnů na chalupě, bez stresu, termínů a urgencí. Nahrávali jsme, večer dělali ohně, probírali všechno možné, práce na desce byla tedy velice pohodová.

Vyšla deska podle plánu, nebo to, jak poslední rok kultura vypadá, její vznik akcelerovalo?

Termín, že s deskou půjdeme ven na začátku května, jsme měli domluvený už dlouho dopředu. Pandemie do toho přišla nečekaně, a i když to byla z počátku komplikace, už bylo vše pevně dané. Prvního května to bylo navíc přesně deset let od vydání první desky Kittchena – Menu.

Jak se díváš na mnohými toužebně očekávaný restart kultury? Čekáš velký mejdan nebo pomalý rozjezd?

Ať už půjde o lokální koncerty nebo velké akce, tak si myslím, že všichni budou tak natěšení, že lidem bude úplně jedno, na co půjdou. Myslím, že to bude trošku připomínat devadesátky. Bude to velký přetlak. Lidé už zapomněli na to, jaké je jít na koncert, jít do klubu, být mezi lidmi. Mejdan to určitě bude, ale je otázkou, jak dlouho to vydrží a jestli vůbec lidi budou mít prostředky, aby na kulturu mohli chodit pravidelně. Nevím, kolik lidí bude ochotno dát dvakrát třikrát do měsíce nemalé částky za vstupenky na koncert, výstavu či divadelní představení. Doufám ale, že to dopadne dobře, že hlad po kultuře bude silnější.

Jak se doplňují role muzikanta, zvukaře, producenta? Musíš přepínat, nebo to jde tak nějak samo?

Záleží, na co si mě kapela vybere. Jestli jde o čistě studiovou/technickou práci, nebo chtějí, ať jim do hudby také zasahuji i po aranžerské/producentské stránce. Když produkuješ desku cizí kapele, musíš balancovat mezi tím, co jim můžeš sám nabídnout, co z nich cítíš a jak je tím můžeš provést. S bráchou (producent Dušan Neuwerth – pozn. red.) říkáme, že producent je spíše takový režisér/dramaturg, který pomáhá jít kapele cestou tam, kam si ona přeje. Kromě hudby je třeba občas řešit i lidskou stránku věci, protože je někdy trochu náročné být ve studiu s více lidmi, kteří mají na tu stejnou věc různý pohled. Právě proto si asi kapely producenty vybírají. Chtějí mít někoho, kdo jim pomůže hledat společnou cestu a bude mít závěrečné slovo tam, kde by se ve více lidech hůře hledala shoda.

Který z těch přístupů, které jsi naznačil, preferuješ?

Hudba je v první řadě o emocích, technická stránka s tím jde sice ruku v ruce, ale emoce je u mě vždycky víc než technika. Stane se, že slyším brilantně a technicky dokonale nahranou desku, která se mnou vůbec nic neudělá, a pak si poslechnu jinou desku, nahranou v garáži na dva mikrofony, a úplně mě to posadí na zadek a vezme mě to za srdce. V hudbě, stejně jako v každé jiné kreativní činnosti, neexistují univerzální pravidla. Je to mezi nebem a zemí, buď to tam je, nebo není. Technická část je důležitá, ale není to ta primární věc.

Potřebuješ si někdy od muziky odpočinout?

Já poslouchám hudbu prakticky nonstop. Nevydržím být v prázdném, tichém bytě. Jakmile ráno vstanu a jdu si uvařit kávu, tak pouštím hudbu, ať se to bytem line. Já jsem v tomhle nezmar. Odpočívat bez hudby znamená být někde na chalupě, kde není internet, kde se dá hodiny třeba jen koukat do ohně. Odpočívám ale většinou chůzí v lese.

Takže ticho jen z donucení?

No, jak kdy. Ale mám rád, když u mě hudba funguje jako permanentní podkres. Je to takové celoživotní postižení.

Podle čeho si vybíráš hudbu?

To je různé. Občas mi dají tip kamarádi, na něco narazím na koncertech sám, ale hodně mě baví náhodné tipy třeba na Spotify a jiných streamovacích platformách. Já u toho rád vařím, a když mě něco zaujme, hodím si to do fronty a později si desku pustím celou.

Dokážeš si užít všechno bez ohledu na žánr?

Já myslím, že cokoliv. Samozřejmě jsou žánry, které úplně nevyhledávám, například ty nejtvrdší styly, ale i tam se občas urodí něco, co mi doporučí kamarádi, a když mě to chytne, tak si to rád poslechnu. Ale srdcem jsem asi hlavně popař. Takže cokoliv, co se točí kolem dobře napsané písně.

Když je řeč o popu, je po vzpomínkovém koncertu v závěru roku 2019 šance na oživení Nieriky?

Je to složitější. Nieriku jsme s Bugym založili v roce 2001 a fungovali jsme do roku 2009 nebo 2010. Samozřejmě mě mrzí, že už nehrajeme. Nierika byla srdcová záležitost a nebránil bych se tomu zase spolu něco udělat. Právě naopak. Realita je ale jiná. Každý má své projekty, navíc Monika žije trvale v Praze a má dvě malé děti, to se nedá technicky zvládnout. Možná, až děti odrostou, ale to už nám bude všem šedesát. Nechávám tomu volný průběh. Nikdy neříkej nikdy.

David Macháček