Do proudu našeho žití opět vstoupil podzim. První pozdravy nového ročního období se ohlásily v předstihu ještě v době vlády léta, aby v posledních dnech na chvíli velkoryse vyklidily pole teplým slunečním paprskům. Rychlostí změn jako by počasí kopírovalo překotný vývoj politické scény na počátku volebního roku. Pokud by to tak pokračovalo dále, nedivil bych se, kdybychom na Silvestra slavili v ulicích v šortkách.



Každoročně mám tendenci změnám na teploměru nevěnovat pozornost nebo je zcela podcenit a ještě si chvíli užívat výhod předchozího charakteru počasí. Pokud se venku nečekaně oteplí, není to zase takový problém. Přebytečné svršky nacpané v zavazadlech se sice stávají terčem pobavených reakcí okolí, ale vždycky se dají nějak odnést. Horší je, když rtuť klesne pod přijatelnou mez mého pohodlným panelákovým životem zhýčkaného organismu. Příslibem další teplotní změny k vyšším metám se mimo dosah skříně jen tak nezahřeji.



To by ovšem nebyl ten správný podzim, aby se zvlášť neaktivizovala jistá část české společnosti. Zase budou na úpatí Bílé hory nosy mnoha lidí pátrat, odkud vítr vane. Nikdy mě nepřestane bavit ta pokoutnost, s jakou se mnozí zahrádkáři snaží ukrýt nebo rovnou popřít oheň na své zahrádce zahalené bílým kouřem. Jako by tušili, že dělají něco, co se prostě nemá, ale jakási nepsaná zahrádkářská tradice je nutila pálit cokoliv stůj co stůj.



A pak že je prý podzim otravný a nudný.



Michal Polášek