Je 60 let v lidském životě doba dlouhá, či krátká? A má smysl oživovat historii tak vzdálenou jako konec druhé světové války? Současná společnost si připomíná osvobození zcela vážně, ale až to vezmou do ruky dnes školou povinní, budeme se možná divit.



Jako kdybych slyšel reakce mladé generace na oslavy čehosi dávného. Nuda, nezájem a tichý odpor k něčemu, co se zkouší ve škole. Jediným pozitivem je tak den volna, který ale letos jak na potvoru připadl na neděli. Takhle kdyby dostali finalisté Su-perStar v dalším kole za úkol zazpívat vlastní píseň nabitou fakty o ‘druhé světové’ nebo kdyby Harry Potter prováděl své kouzelnické kousky mezi zákopy na frontě, to bychom hned měli školy plné mladých historiků.



Důvod pro zapíchnutí kůlu k lynčování náctiletých neználků u pomníku padlých na náměstí bych ale raději hledal někde jinde. Rodiče už válku nezažili, takže teenagerům toho o ní moc neřeknou, a vtíravé poučování se setkává jen s pověstným odporem do poslední patrony. Buďme rádi aspoň za to, že se dost mladých zúčastňuje atraktivních akcí s historickou tematikou, jako byla víkendová tanková řež na mošnovském letišti.



Učené hlavy říkají, že národ, který není schopen pochopit vlastní historii, je nucen si ji znovu prožít. Snad ale bude i v budoucnu většina těch, kteří si to zrcadlo nebudou bát nastavit. I když ještě dnes bloumají venku nebo civí na obrazovky počítačů a celý svět je jim naprosto ukradený.


Michal Polášek