Kopřivnice - V dobách otevření stejně jako dnes stojí v čele Regionálního muzea Kopřivnice ředitel Lumír Kaválek. Jeho vzpomínky na hektický vznik expozice v roce 2007 prozradil v rozhovoru.

Jak vzpomínáte na dobu těsně před otevřením muzea před dvaceti lety?

Bylo to hodně hektické období. Asi nejvíc mi v paměti utkvěl rozdíl přístupu mezi lidmi, kteří byli autory té myšlenky nového muzea, prosadili ji, zajistili na ni prostředky, a těmi, kteří věc pak v rámci svého zaměstnání realizovali. Entuziasmus a nadšení, které kolem sebe šířil třeba tehdejší starosta Josef Jalůvka, byl v ostrém kontrastu s přístupem lidí, kteří to s velmi socialistickým přístupem k práci realizovali. To byl zážitek negativní. Naopak pozitivní byla pomoc a spolupráce se všemi muzei v Čechách a na Slovensku. Ty vzaly tento projekt naprosto za svůj a velmi pomáhaly. Týden před samotným otevřením tady 11 ředitelů různých muzejních instituci leštilo auťáky. Pracovali jsme společně 18 hodin denně a spali jsme na karimatkách v úplně prázdných kancelářích. Nebýt jejich nadšení pro věc, tak bychom včas určitě neotevřeli.

Co všechno se dokončovalo na poslední chvíli?

Téměř všechno. Byly tři neděle do otevření a před budovou hučely železniční stroje a stavěly kolejový svršek pro Slovenskou strelu a my jsme zatím podle přesně stanového pořadí umisťovali jednotlivé exponáty. Do toho se připravovaly návštěvnické materiály, malovalo se pozadí aranžovaných expozic a taky se za pochodu jeden za druhým škrtaly plánované výdaje, na které prostě nezbývaly peníze. Ve chvíli, kdy se otevíralo, ještě zdaleka nebylo všechno dotaženo do konce. Zázemí pro zaměstnance muzea v té době prakticky neexistovalo. Expozice byla hotová, auťáky se blýskaly a průvodci byli připraveni. Ale zbytek zcela chyběl. Neměli jsme tady žádné dílny, úpravny, zázemí, archiv a podobně.

Co všechno se díky napjatému rozpočtu nerealizovalo?

Všechno nebylo jen o penězích. Už dvacet let mě mrzí, že v roce 1997 došlo napřed k nenápadnému a pak už nepokrytému očesávání původní vize. Původně měla celá tato budova sloužit muzejním účelům. Měli jsme být něčím, čemu se dnes říká vědecko-muzejní centrum s kompletním servisem o potřeby běžných návštěvníků, ale i badatelnami a studovnami pro odborníky, rozsáhlým archivem a podobně. Nikdy k tomu nedošlo. Měli jsme být na tehdejší dobu supermoderní muzeum, ale lidi na to nebyli zvyklí, takže se to postupně rozpadlo. Nakonec muzeum obsadilo asi jen dvě třetiny objektu a původní velkorysý projekt byl okleštěn, ať už z finančních, osobních nebo politických důvodů, ale tak vstoupil v život.

Jak se muzeum za dvě desetiletí fungování proměnilo?

Naše sbírkotvorná činnost spočívá v tom, že se postupně selektuje to, co má větší hodnotu a vypovídací schopnost. Vyjma jejích hlavních prvků, které nemůžeme a nechceme měnit, celá expozice za ta léta prošla tisíci drobnými změnami. Auta se přesouvala, měnila, doplňovala a podobně. Dnes máme o 40-50 aut víc než v tom roce 1997. Na tom, jak vypadají sbírky, se podepsaly i škody způsobené v roce 2003 propadem střechy v pavilonu bývalého muzea, který sloužil jako depozitář. Změn bylo mnoho. Kromě expozice samotné došlo například k instalaci bezpečnostních systémů, které na začátku zcela chyběly, do praxe jsme uvedli nové digitální technologie návštěvnického provozu. Málo se bohužel změnilo na samotné organizaci provozu. Součástí prohlídkové trasy stále není kinosál ani kavárna, což je pro muzejní expozici našeho typu citelný handicap.

Jak vidíte budoucnost technického muzea Tatry v dalších letech?

Tatra je značka, která je nezapomenutelná, a nikdo z branže na ni nemůže zapomenout nebo její význam popřít. Sto let osobní dopravy, to je něco, co jen těžko hledá konkurenci v celém světě. Takže budoucnost muzea je určitě zářná. Vybudování nového muzea, na jehož přípravě se, podotýkám, jako RMK nijak nepodílíme, pro nás může být výzvou a možností další proměny. Neexistuje ředitel, který by nepřivítal větší prostory pro své muzeum. Další automobilové muzeum ve městě se nutně nemusí negativně podepsat na návštěvnosti, záleží ale na tom, jak bude provozováno, a to já dnes bohužel nevím.