Hlavním cílem služby není pracovní výkon ani zaměstnávání klientů, ale rozvoj schopností, dovedností a pracovních návyků, které pomáhají uživatelům lépe zvládat běžný život a podporují jejich sociální začlenění. „Sociálně terapeutické dílny hrají významnou roli v podpoře klientů při zvládání každodenního života. Pracovník klienta vede, motivuje a podporuje při různých činnostech, například při výrobě jednoduchých produktů, nácviku pracovních postupů, komunikaci, spolupráci ve skupině nebo při upevňování hygienických a sociálních návyků. Součástí práce je také vytváření bezpečného prostředí, kde klient získává pocit jistoty, sebedůvěry a možnosti aktivního zapojení do společnosti. Velký důraz je kladen na individuální plánování služby. Každý klient má své vlastní cíle, například zlepšení samostatnosti, pravidelné docházky, komunikace nebo přípravy na budoucí zaměstnání. Pracovník sociální služby průběžně sleduje pokroky klienta, hodnotí jeho potřeby a přizpůsobuje podporu tak, aby služba měla skutečný přínos pro jeho život,“ uvedla Věra Jurková, sociální pracovnice sociálně terapeutické dílny EFFATHA v Kopřivnici. Jak upozornila sociální pracovnice, sociálně terapeutické dílny bývají často zaměňovány s chráněnými dílnami, přesto se jedná o odlišné služby s jiným účelem. „Hlavní rozdíl spočívá v tom, že sociálně terapeutická dílna je sociální službou zaměřenou na podporu a rozvoj schopností klienta. Uživatel zde není zaměstnancem a za vykonávané činnosti nepobírá mzdu. Důležitý je proces rozvoje člověka, nikoliv pracovní výkon nebo zisk. Naopak chráněná dílna představuje formu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce. Člověk zde pracuje v pracovněprávním vztahu, má pracovní smlouvu a pobírá mzdu. Zatímco sociálně terapeutická dílna klienta připravuje na větší samostatnost a případné budoucí pracovní zapojení, chráněná dílna již představuje samotný výkon zaměstnání,“ upřesnila Věra Jurková.

Pro pracovníky dílen EFFATHA je příjemné, když vidí, jak se uživatelům jejich služeb podařilo uplatnit v životě. „Paní Jana po smrti své maminky zůstala sama a poprvé se musela postavit běžným každodenním povinnostem bez podpory člověka, který se o ni celý život staral. Přestěhovala se z jižní Moravy do Kopřivnice, kde jí její bratr pomohl zajistit pronájem bytu. Protože měla obavy z kontaktu s lidmi a chyběla jí pravidelná denní náplň, vyhledal bratr naši sociálně terapeutickou dílnu a doporučil jí, aby ji zkusila využívat. Paní Jana si z počátku v dílnách nedůvěřovala, ale postupně si začala vytvářet důvěru a aktivně se zapojovat do běžných činností. V rámci aktivit se učila plánovat svůj den, pravidelně docházet, dodržovat režim a převzít větší odpovědnost sama za sebe. Velkým přínosem pro ni byly nácviky běžných životních dovedností. Učila se pracovním návykům a dovednostem, získávala informace o tom, jak hospodařit s penězi, nebo vyřídit základní osobní záležitosti. Součástí podpory bylo také posilování sociálních dovedností. V dílnách se zapojovala do výroby výrobků z keramické hlíny, učila se základům šití, pletení košíků apod. Díky tomu si osvojovala pracovní návyky, učila se soustředění, spolupráci a dokončování zadaných úkolů. Postupně začala sama vyhledávat nové činnosti a měla radost ze svých úspěchů,“ podělila se o osobní zkušenost jedné z klientek sociální pracovnice. Paní Jana po určité době s podporou pracovníků navštívila jednoho zaměstnavatele, který nabízel pracovní místo pro osoby se zdravotním postižením. „Zpočátku měla velký strach, zda práci zvládne, ale díky dlouhodobé podpoře a povzbuzení získala větší jistotu. Nakonec se rozhodla pracovní nabídku přijmout. Dnes je paní Jana v zaměstnání spokojená a svou práci zvládá velmi dobře. Samostatně dochází do zaměstnání, komunikuje s kolegy a většinu běžných záležitostí již zvládá bez větší pomoci. Nadále ví, že se může v případě potřeby obrátit na pracovníky sociální služby, ale její život se výrazně změnil. Z nejisté ženy, která si nevěřila a nevěděla, jak žít samostatně, se stala člověkem, který má pravidelný režim, pracovní uplatnění a větší jistotu ve vlastních schopnostech,“ konstatovala Věra Jurková.