Podle odvěkých vánočních tradic připadá na 4. prosince řezání takzvaných barborek, tedy třešňových větviček. Ty se pak vloží do vody a podle toho, kolikátý den vykvetou, tolikátý měsíc v dalším roce bude jejich majitel šťastný. Učitelé, kteří se právě na letošní Barboru chystají stávkovat, ale zjevně tento zvyk při volbě termínu neinspiroval. Protože jim jde o peníze v rozpočtu platném už od 1. ledna, těžko je podezírat z toho, že věří v rozpuk třešňových květů hned druhý den.



Pokud bychom měli podporu školství odvozovat od váhy, kterou mu přisuzují prohlášení politiků, museli by se pedagogové topit v penězích. To, že tomu tak není, odpovídá jednoduché logice. Politici potřebují být opětovně zvoleni a k přízni voličů pomůže spíše nová dálnice či další sociální příspěvek než dlouhodobá a málo viditelná podpora vzdělávání. Pracovníci školství tak na nespokojenost právo mají. Je ale otázka, zdali zrovna stávka něco změní.



Aby byla totiž stávka úspěšná, musí najít odezvu nejen u politiků, ale také u veřejnosti. A zde je asi největší kámen úrazu. Lidé sice hodnotí profesi pedagoga vysoko, ale velká část z nich bere vzdělávání automaticky asi tak jako výrobu bot a zajímá se o něj až v momentě, kdy jde o postup potomka na vyšší úroveň. Učitelé by proto měli spíše přemýšlet o podpoře stále ještě kacířské myšlenky. Jmenuje se školné. I jen symbolická částka může zlomit lhostejnost rodičů k problémům školství.



Michal Polášek