Následující rozhovor vznikl přepisem části audiozáznamu, který pořídil ostravský rozhlas u příležitosti umělcových šedesátin.



Bezprostředně po studiích jste se vrátil zpět do Kopřivnice, co vás táhlo domů?



Jako krajinář jsem tady měl ohromné podmínky. Nejen půvabnou krajinu, kterou bych mohl malovat, ale také zázemí, rodiče a rodný domek. Když jsem byl v Praze, tak jsem se cítil vytržený ze svého rodného kraje, a kdykoliv jsem měl možnost, tak jsem domů utíkal. Pak už jsem byl doma a nastala otázka, jak můj kraj ztvárnit a ukázat, co je v něm pěkného. Máme tady Štramberk, Kopřivnice je taky hezká, Beskydy, Valašsko, ale i průmyslová Ostrava stojí za zpracování.



Jaké motivy si pro své obrazy vybíráte?



Nejčastěji maluju přírodu a krajinu ve všech jejích podobách. Maloval jsem i věci, které vycházely čistě z mých myšlenek a představ. V jádru jsem ale realista. Myslím si, že realizmus, který mnozí odsuzují, je základ, ze kterého musí každý pořádný kumštýř vycházet. Není možno zjednodušovat bez dokonalé znalosti skutečnosti a zvládnutí techniky. Až když tohle malíř zvládne, pak si může dovolit vynechat věci, které nejsou podstatné a zmnožit věci, které staví atmosféru obrazu.



Někdo může namítnout, že vaše díla ne vždy zachycují to, co je k vidění kolem nás.



Lidé mají možná málo času, aby to viděli, všechno je tak trochu uspěchané. Kumšt není něco abstraktního, je to jen v tom, že umělec si všímá drobností, přidá k nim kus své fantazie a dá to k dispozici lidem. Já nejraději maluju přírodu v pohybu a přeměně. Jsou to věci úplně obyčejné, které jdou udělat velmi krásné. Výtvarnictví bylo vždycky od jiných druhů umění vzdálené. S hudbou nebo literaturou se lidé setkávají stále, ale s výtvarným uměním je styk běžného člověka sporadický, a možná z toho plyne určité nepochopení. Je důležité, aby v každém obraze byla rozpoznatelná realita a také určitá myšlenka, bez toho není uměleckým dílem.



Jedním z vašich trvalých témat jsou stromy, proč se objevují na takovém množství vašich děl?



Mám opravdovou vášeň pro stromy. Bylo mi dokonce několikrát předhazováno, že už nemaluji nic jiného než stromy, ale já si myslím, že kdybych za celý život namaloval strom jenom jeden opravdu přesvědčivě, tak to bude kus poctivé práce. Strom se dá přirovnat jen k lidské bytosti. Stromy dokonce i mluví a mají svou specifickou řeč. Kdo slyšel, jak strom naříká ve vichřici, tak mi rozumí. Namalovat strom tak, abych s ním byl alespoň trochu spokojen, se mi povedlo snad jen na dvou obrazech. Vlastně to nebyly ani stromy, jen kmeny.



Ke své práci jste poměrně hodně kritický, jste s některými obrazy opravdu spokojený?



Za poměrně krátký lidský život nejde vytvořit desítky nebo dokonce i více dokonalých obrazů. Já jsem si vždycky říkal, že by mi stačilo namalovat aspoň deset věcí, které by byly natolik dobré, že budou viset v galeriích a ukazovat něco nového. Najít si škvírku, do které by se člověk vklínil mezi umělecké giganty, kteří tady jsou, kteří tu byli, a ještě si zachovat originalitu je velice těžké. Ale myslím si, že to možné je a i další generace v naší realitě budou nacházet nové věci. Nejdůležitějším cílem malíře, i když to někteří nepřiznají, je, aby jejich dílo dělalo radost lidem.



Na některých vašich obrazech je také Kopřivnice. Bylo pro vás něčím jiné malovat rodné město?



Jsem patriot a chtěl bych, aby si lidé řekli, že Kopřivnice je opravdu hezké město. Malovat ji bylo ale těžké. Kopřivnice se dá jen těžko postřehnout v celku. Kompozičně je velmi obtížná. Nakonec jsem našel místo, ze kterého se dá Kopřivnice namalovat na kulisách okolních kopců, maloval jsem ji z Hukvald.



Mnohá vaše díla charakterizuje ponurá barevnost a dramatická expresivní malba. Proč tomu tak je?



Barevnost je pro mě obrovsky důležitým výrazovým prostředkem, ale nechápu ji tak, že je něco pestré. Barevnost je i v jediné barvě rozložená do desítek odstínů. Je pravda, že mi někdy vytýkají, že jsem až příliš dramatický, ale to, co v přírodě vidíme a co se v ní odehrává, to není žádná sranda. To je vždy dramatický zápas o život.