Značně monotematickou podívanou nabídla minulý pátek a sobotu veřejnoprávní televize. Místo obvyklých pořadů mohli diváci vidět českou parlamentní realitu „dohodneme se, že se nedohodneme“. Při sledování maratonu hádek a házení klacků pod nohy vytanula na mysli jednoduchá otázka: Nebyli bychom na tom s politickou kulturou o něco lépe, kdyby se prezident volil přímo lidmi? Nebo naopak: oč bychom tím přišli?



Přímou volbu prezidenta slibují politické strany už drahně let. Vždy ale zůstalo jenom u slov s tím, že to určitě bude, ale nikoliv teď, nýbrž až příště. Volba občany se ve světle letošní zkušenosti jeví jako mnohem lepší řešení prosté podrazů a zákulisních intrik. Lidé vyřadí nedůvěryhodné politiky ze hry a bude se rozhodovat zcela čistě. Nepřesunou se ale nečestnosti a půtky ze současného aktu volby poslanců a senátorů do veřejné předvolební kampaně? Zatímco nyní jsou kandidáti na rozdíl od volitelů vzorem důstojnosti, při přímé volbě to může být úplně naopak. Ve světle letošní neuvěřitelné volby hlavy státu sice jakákoliv další soutěž o hlasy vypadá jako nudná selanka, v politice ale předem nelze vyloučit nic.



Ale i přesto je přímá volba prezidenta o kousek přijatelnější. Už jen proto, že špinavá předvolební kampaň je na rozdíl od postranního kupčení s hlasy přehlednější. V každém případě to chce mnohem méně emocí a adrenalinu. Koneckonců prezident u nás není totéž jako třeba na druhé straně Atlantiku.



Michal Polášek