Volné potápění místnímu instruktorovi parkouru Pavlu Rösnerovi silně učarovalo. Kroužek s výukou tohoto atraktivního sportu ale zatím nepřipravuje. FOTO: PAVEL RÖSNER

Kopřivnice - To, co začalo zhruba před dvěma lety jako hříčka na ukrácení dlouhé chvíle, se změnilo v posedlost, které Pavel Rösner známý jako „Rezi” věnuje nejen nesčetné hodiny tréninku a studia, ale také téměř všechnu svou dovolenou a nezanedbatelné sumy peněz. Za freedivingem, neboli volným potápěním, vyrazil oblíbený vedoucí několika kroužků zdejšího DDM před týdnem do nejhlubšího bazénu světa a za pár dalších týdnů se chystá do ráje potápěčů na nádech, do egyptského Dahabu.

Jeho pobláznění světem volného potápění přitom začalo náhodou při relaxaci ve vířivce. „Měl jsem tehdy poraněná záda z parkouru a z nudy jsem začal zadržovat dech a zjistil jsem, že mě to baví. Hned po návratu jsem začal googlovat informace, jak se zlepšovat a vydržet bez dechu co nejdéle,“ vzpomíná pětatřicetiletý Rösner. To, co jej pro potápění definitivně získalo, byla jen pár týdnů poté dovolená u Jadranu, kde shodou okolností poprvé vyzkoušel potápěčskou masku a šnorchl. „Svět pod hladinou mi naprosto učaroval a chtěl jsem pod vodou trávit co možná nejvíc času, a tak jsem se rozhodl obě věci spojit, začal jsem jezdit na kurzy a učit se a bylo mi jasné, že jsem tomu už definitivně propadl,“ prozradil o svých začátcích Rösner. Nasazení, se kterým se mladý muž ponořil do nového koníčku rychle, začalo nést ovoce, z původního, i tak velmi slušného času 1 minuty a 40 vteřin se během zhruba roku tréninku dostal až na svůj aktuální rekord, jehož hodnota je 5 minut a 13 vteřin, a vzhledem k tomu, že tento čas je už poměrně vousatý, věří si na jeho překonání. Trénink freediverských technik je podle Rösnera snazší, než by se mohlo zdát. Trénink v bazénu si dopřává 2 až 3krát týdně, zlepšovat techniky dlouhodobého zadržování dechu je ale možné prakticky kdekoliv. „Trénovat se dá doma na gauči, nebo klidně v kanceláři. Já třeba pokaždé, když odcházím z bytu do auta, jdu se zadrženým dechem a podobných cvičení se dá vymyslet obrovská spousta,“ vysvětluje Pavel Rösner.

Trénování technik vyrovnávání tlaku a hloubkových ponorů vůbec je pak už problematičtější, nejhlubší bazén v republice má 9 metrů, což je pro zvyšování výkonnosti volných potápěčů poměrně málo, a například potápění v přehradách nebo lomech je kvůli znečištění a špatné viditelnosti nebezpečné, a tak tuzemská komunita vyjíždí trénovat především k Jadranu.

Další možností je právě využití specializovaných bazénů. Návštěva toho vůbec nejhlubšího na světě je posledním freediverským zážitkem Pavla Rösnera. Bazén nazvaný Y-40 Deep Joy stojí v italském městě Montegrotto Terme, pár kilometrů od Verony. Netradiční bazén, hluboký asi jako 14patrový dům, nabízí ideální podmínky k tréninku, kromě absolutně čisté vody, viditelnosti a maximální bezpečnosti poskytuje potápěčům především neobvyklý teplotní komfort, protože mohou absolvovat ponory i bez neoprenů ve vodě o teplotě 34 ºC. V těchto podmínkách Rösner s parťákem, kterým nebyl nikdo menší než dvojnásobný mistr republiky ve freedivingu David Vencl, absolvovali tři devadesátiminutové tréninky.

„Bylo to skvělé k procvičování technik vyrovnávání tlaku a podobných věcí. Když má člověk pod sebou dno, cítí se prostě bezpečněji, než když je pod ním další hlubina,“ nechal se slyšet Rösner. Dna bazénu ve 40 metrech se sice nedotkl, ale i tak si z Itálie přivezl dva své osobní rekordy v hloubce ponoru, a to 33 metrů s ploutvemi a 24 metrů bez nich. To ale není pro Pavla Rösnera to hlavní. „Nedělám to pro výkony, nezávodím, je to jen o postupném posouvání osobních limitů. Pod vodou si to užívám, je to stav podobný hluboké meditaci,“ vyznal se nadšený potápěč.

Přestože by se do nejhlubšího bazénu světa někdy zase rád vrátil, teď už Pavel žije splněním dalšího potápěčského snu. Už v dubnu jej čekají ponory ve vyhledávané „Modré díře“, podmořské korálové průrvě u pobřeží na podmořský život bohatém Rudém moři.

„Už se moc těším. To je důvod, proč to všechno dělám, abych si tréninkem prodloužil čas na svobodný pohyb pod hladinou. Je to úplně něco jiného než přístrojové potápění. Když na sobě máte přístroje a vypouštíte bubliny, ryby se vás bojí, ale bez nich jsem součástí podvodního světa,“ vysvětlil Pavel Rösner a přiznal, že už pomyslel na to, že by svou vášeň pro potápění přetavil do kroužku, ve kterém by to, co o potápění ví, předával dalším tak, jak to před pár lety udělal s další svou „závislostí“ - parkourem. Volné potápění ale vyžaduje velkou míru profesionality, a tak kroužku se místní děti asi hned tak nedočkají.

David Macháček