Co všechno je pro vás jazz?

Jak jsem starší, tak se definice jazzu neustále rozšiřuje. Dnes pro mě jazz znamená být otevřený. Nebát se být ovlivněn a věřit své vlastní intuici. Protože jazz se může a musí studovat, ale ani to, že ho budete studovat celý život, automaticky neznamená, že jste jazzman. Jazzmanem se stáváte ve chvíli, kdy vytváříte muziku k obrazu svému. Když začínáte mluvit svým vlastním jazykem. Mně se líbí věci, které vychází z historie, ale nelíbí se mi muzeum. Jazz musí být životný tvar. Když hraje někdo dobrý, cítíte, že ten člověk ví, co bylo před ním, a že to umí zahrát, ale že se snaží najít něco nového. Jazz znamená, že se člověk nebojí být sám sebou. V jazzu a vůbec v hudbě platí, že člověk musí zahrát správnou notu ve správnou chvíli anebo mlčet. Což je možná to úplně nejtěžší.

Jazz má mnohdy nálepku něčeho příliš složitého a vzdáleného, možná trochu uzavřeného světa pro pár zasvěcených a ne hudby pro široké publikum. Proč to tak je?

Jazz jako úplně všechno na světě potřebuje PR. Jeho propagace tady za komunismu vůbec nebyla. Lidé, kteří tu dělali jazz, jako Karel Velebný nebo Jirka Stivín, byli skvělí a moc si jich vážím, ale nevídal jsem je v televizi. Jazz v Americe jsou lidé jako Miles Davis, Tonny Bennet, Frank Sinatra a plno dalších lidí, kteří jsou daleko víc populární, než si člověk dovede představit. A populární i v tom smyslu, že jsou to milionáři. Jednou mi Jirka Stivín řekl: „Hele, jazzem se nedá uživit,“ a já se na děj díval a myslel jsem na to, že když jsem byl navštívit George Bensona, tak měl v garáži tři rolls-royce a vydělal si na ně tím, že dělá skvělý jazz. Ta nálepka je v každé zemi trošku jiná, ale tady je jazz buď kapela, která hraje na Karlově mostě dixieland, anebo je to tak intelektuální, že tomu nerozumíme. Ale je to o něčem jiném. Ti nejlepší umělci dokáží navázat s publikem okamžitě kontakt a trefit se mu do noty. Jednou John Scofield hrál na našem festivalu na Staroměstském náměstí, kde bylo asi 25 tisíc lidí, a on hrál jen v triu. Když viděl ten dav, začal hrát I Can't Get No Satisfaction od Rolling Stones a v ten moment jej všichni milovali. Přitom tu píseň hrál tak, že to byl stále John Scofield. Všechno musí být trochu sexy a třeba i to, že Miles Davis jezdil ve ferrari, je dobře pro jazz. Člověk si totiž řekne, že to není chlápek, který vrže pro pár lidí někde ve sklepě, ale že něco opravdu umí.

Jste dobrodruh? A tím nenarážím jen na to, že jste jako mladý emigroval, učil se žít v několika zemích a podobně, ale podle mě i hudební improvizace je svým způsobem cesta do neznáma.

Zcela jistě. Cesta mě baví daleko víc než cíl. Vlastně všechno, co jsem v životě dělal, bylo vždycky tak, že kdyby si to člověk pořádně rozmyslel, tak je to úplný nesmysl. Ať už je to rozhodnutí opustit svoji zemi s tím, že se chci stát jazzovým muzikantem – to je absolutní nesmysl. Nebo že se člověk ožení – nikdy přece dopředu nevíme, jak to dopadne. Nebo to, že si člověk koupí chalupu na Šumavě a začne ji na dálku opravovat, aniž by kdy dřív něco podobného dělal, to už je totální, úplný nesmysl. Podobné šílenství je začít dělat festival či televizní show, které jsem nikdy předtím nedělal. To jsou všechno totální blázniviny. A kdybych se o čemkoliv z toho bavil s někým zkušenějším, musel by mi to vymluvit. Ale já mám prostě sklony vrhat se do věcí po hlavě a zkoušet neznámé, i když jsem si vědom toho, že ne vždycky to bude úplně dokonalé. Ale tak to jednoduše někdy je. Známka toho, že už máte v životě něco za sebou, je, že jste OK s tím, že něco není úplně OK.

Jak důležité je v životě muzikanta institucionální vzdělávání? V čem konkrétně školy, které jste absolvoval, posunuly jako hudebníka vás?

Já musím říct, že si nemyslím, že by se člověk mohl naučit hrát jazz ve škole, ale když si uvědomím, do kolika škol jsem sám chodil, tak je to nesmysl. Škola je důležitá, aby člověk poznal další lidi, kteří jsou blázni do stejné věci jako vy, a navázal kontakty a spolupráci. Já jsem ve škole potkal většinu lidí, se kterými dnes hraju. Myslím si, že to, jak je škola dobrá, se měří nejen tím, jak dobré má učitele, ale jak dobré má žáky. Někdy se sejde skvělá parta studentů a někdy ne. Každopádně je vždycky důležité hrát s lidmi, kteří jsou lepší než vy.

A teď to obrátím. Vy sám muziku vyučujete, co vám dává tato zkušenost a odráží se v tom, jak hrajete?

Dneska je na jeden klik k dispozici spousta důležitých informací. To za mého mládí nebylo. Člověk opravdu musel překročit oceán, aby s někým mohl mluvit o jazzu. Jedno ovšem zůstalo stejné. Na učiteli je nejdůležitější, aby inspiroval. Zní to možná banálně, ale není to nic jednoduchého. Není to jen otázka učitele, ale i žáka. Ti dva se musí spojit a jít spolu, aby to fungovalo. Není to ani tak o samotném předávání informací či zkušeností, ale spíš o předání zápalu a nadšení. O tom, že když žák jde domu z lekce, tak si říká: Sakra, teď si sednu a napíšu písničku.

Jak si Rudy Linka vybírá muziku? Co posloucháte, kdy a jak posloucháte hudbu a je to pro vás relax, nebo je v tom především profesionální zájem?

Mám LP desky, mám cédéčka a mám telefon s hudebními aplikacemi, takže všechno to kombinuji. A musím říct, že teď poslouchám jen to, co mi pošlou kamarádi, s tím, že právě něco udělali nebo narazili na něco, co je zaujalo. Případně si pouštím věci, které miluju celý život. Muziku, kterou poslouchám dlouhá léta, miluju stále víc a pořád se nestačím divit, jak je úžasná. Když teď jezdíme s Gilem, posloucháme třeba věci, které nahrál Jim Hall. Toho znám moc dlouho a vždycky si říkám, to je úžasnější, než jsem si myslel včera. A to jsem si přitom už včera myslel, že je naprosto neskutečný. A musím se přiznat, že při poslechu je tam vždy ten profesionální pohled. Když k nám přijde návštěva a hraje hudba, tak ji buď musím vypnout, nebo se vykašlat na tu návštěvu. Nejsem schopný věnovat se obojímu.

Je pro vás rozdíl, když dnes hrajete v Kopřivnici v Katolickém domě na třetím ročníku malého jazzového festivalu, nebo když se chystáte na koncert ve vyhlášeném jazzovém klubu v New Yorku nebo jinde ve světě? Budou se ty koncerty lišit?

Z naší strany v tom není žádný rozdíl. My se snažíme vždycky hrát úplně nejlíp, jak umíme, a je jedno, jestli bychom hráli pro tisíc lidí, jednoho člověka, nebo dokonce bez publika. Každý jazzový muzikant se opravdu snaží úplně upřímně o to být absolutně nejlepší. Jde totiž o muziku samotnou. Je úplně jedno, jestli budeme hrát pro lidi, kteří jazz poslouchají a vyznají se v něm, nebo prostě pro někoho, kdo si třeba jen náhodou přijde poslechnout pěknou hudbu.

David Macháček