Známý jazzman a multiinstrumentalista Jiří Stivín se se svou doprovodnou kapelou pro kopřivnický koncert setkal až na místě, přesto se posluchači dočkali skvělé hudební nadílky. FOTO: DAVID MACHÁČEK

K o p ř i v n i c e - Svižná a hravá jazzová hudba naplnila minulou středu kinosál v kopřivnickém kulturním domě. Diváky do zaplněného hlediště přivedl nejen příslib skvělého hudebního zážitku, ale také jméno, které je jeho zárukou - Jiří Stivín. Známý jazzman a multiinstrumentalista před kopřivnickým publikem zahrál společně s Borisem Urbánkem za klávesami a rytmikou tvořenou otcem a synem Jenny Krompolcem a Jenny Krompolcem juniorem. Ještě před koncertem, který po právu vzbudil mezi hudbymilovnými posluchači nadšení, si jazzová legenda udělala čas na krátký rozhovor.

Jak často vystupujete se sestavou, která se po Vašem boku objeví na kopřivnickém koncertě?

Abych pravdu řekl, tak já mám různé sestavy. Hraju sám, hraji s Jardou Šindlerem, hraju s klavíristy, dost často právě s Borisem Urbánkem, ale s tou jeho rytmikou hraji málokdy, takže dneska budeme mít po delší době takové společné jamsession. Ale kluci mé písničky znají, je to vynikající ostravská banda. Sešli jsme se až tady a hrajeme společně opravdu jen příležitostně, ale to v jazzu není žádný velký problém. Navíc s Borisem jsme sehraní výborně, protože ten je i členem mé stabilní kapely.

Věnujete se jazzu, hrajete klasickou muziku, máte několik vlastní hudebních formací a s řadou dalších vystupujete jako host. Podle jakého klíče dělíte svůj čas mezi jednotlivé své aktivity?

Všechno to vychází ze zájmu. Když je zájem, tak jdu hrát. Že bych se přetrhl, to opravdu ne. I když si spousta lidí myslí, že mám strašnou spoustu hraní a koncertů, tak to v současné době není až tak horké. Nicméně zaplať pánbůh za to, že je o mé hraní ještě zájem. Ale vycházím z toho, kde se co naskytne a kdo si o co řekne. Nemám nikoho, kdo by mě nějak cíleně prodával, prodávám se buďto sám, nebo prostřednictvím svých webových stránek.

Dá se říci aspoň to, jestli častěji hrajete jazz nebo klasiku?

Jazz je muzika, která se dá pravidelněji hrát v jazzových klubech. Hrajeme v Praze v Aghartě, kde se s kapelou občas potkáme, pak míváme jazzové výpady mimo Prahu. Poměrně dost hraji i sólově a nebo dělám koncerty pro děti, kde to míchám a hraju jazz i klasiku. Ve vážné muzice je více hraní hlavně v období Vánoc. Hrávám vánoční koncerty s Václavem Hudečkem nebo s mladým pardubickým orchestrem Barocco Sempre Giovane, ale i s jinými komorními orchestry. Dělám také sólové recitály s cemballem nebo s kytarou. Myslím, že to je vlastně asi fifty - fifty.

Je o Vás známo, že hrajete téměř na cokoliv, do čeho se dá foukat. Jaký nástrojový park jste připravil pro místní publikum?

Je to ten můj klasický arzenál. Mám s sebou trubku od záchodu, zobcovou flétnu, příčnou flétnu, dva saxofony, klarinet a koncovku.

Váš repertoár je koktejlem mnoha stylů a žánrů. Je program koncertů a jejich dramaturgická skladba nějak pečlivě promyšlený?

Já říkávám, že to je všechno systém „pudovky“. Vychází to hlavně z toho, na jaký nástroj zrovna hraji, aby to bylo dramaturgicky rozdílné a aby nebyly podobné písničky za sebou, ale jsou to lidovky, evergreeny a všechno dohromady, prostě jak to vyjde. Na všechny písničky se improvizuje a inspirace je podobná, ať je to lidová muzika, jazzová muzika nebo jakákoliv jiná.

Jaké máte v současnosti rozpracované hudební projekty?

Mám několik projektů vymyšlených, ale zatím se neuskutečňují. Zaprvé je to samozřejmě o penězích, zadruhé dělám na věcech, které připravuju dlouhodobě. Jednou takovou věcí je třeba koncert k poctě sv. Cecílie, který je sice improvizovaný, ale vždycky má nějaký program, jenž je potřeba dát dohromady včas. Dělám také projekty v Centru improvizace v umění, jedním z nich je víkendový seminář, kde se snažíme improvizovat na nějaké téma, tentokrát to budou živly.

David Macháček