K vidění je zhruba desítka velkých, výrazně barevných pláten a víc než sedmdesát komornějších prací na papíře, které ilustrují mimo jiné proměnu tvorby Hany Mavi od abstraktnějšího výrazu směrem k figurálním motivům. V rozhovoru mluví i o svých básnických textech, které doplňují její výtvarné vyjadřování.

Výstava představuje práce vzniklé během téměř deseti let. Podle čeho jste vybírala, co se na Fojtství objeví?

Některé starší věci jsem tam chtěla dát, protože je na nich vidět vývoj mé tvorby. Zároveň pro mě nabídka výstavy byla hnacím motorem a za poslední rok jsem namalovala hodně nových věcí, hlavně velkých pláten. Zároveň jsem měla chuť ukázat i malé papírové práce, které jsem zatím skoro nikde nevystavovala, ale /spíše spojku a/ jsou pro mě stejně důležité jako velké obrazy.

Proč jste jí dala právě název Až vyrostu, budu rafička?

Přemýšlela jsem, co vlastně ve svých obrazech nejčastěji zachycuji, a zjistila jsem, že mě baví běžné okamžiky. Vidím jít paní se psem a nějak to zpracuji. Je to trochu jako fotografie, která zastaví jednu chvíli. Představila jsem si, že sedím na konci vteřinové rafičky, můžu ji kdykoliv zastavit a z první řady sleduju vteřinu a děj, který jsem stopla, a ten pak překlápím do svých obrazů.

Takže inspirace přichází hlavně z běžného života?

Ano, ale nemusí to být jen realita. Často mě inspiruje kniha nebo hudba. Může to být okamžik, který jsem skutečně viděla, ale stejně tak chvíle, kterou si při čtení nebo poslechu písničky jen představím. Někdy zase třeba sedím v kavárně, vidím zajímavou paní, jak si čte, a napadne mě, že by z toho mohl být obraz. Ale než výjev, který mě zaujme, skutečně namaluju, může klidně uplynout půl roku a v průběhu času se samozřejmě může hodně proměnit.

Vaše starší tvorba byla hodně abstraktní. Dnes na velkých plátnech dominují postavy. Co se změnilo?

Dřív to bylo hodně expresivní a nebylo to dotažené do detailů. Teď se posouvám směrem k figuře, ale pořád bych svou tvorbu označila za ilustrativní. Nejde mi o realistický portrét. Snažím se vyjádřit okamžik, děj a atmosféru konkrétní chvíle. Na velkých plátnech jsou teď opravdu častěji figury, zatímco v papírových pracích se pořád objevuje i abstrakce. Co se týče techniky, na velkých plátnech pracuji akrylem a suchým pastelem. Menší práce na papíře nazývám „grafikomalbou“. Základ je vytvořen grafickou technikou a k němu přidávám koláž, malbu, pastel nebo akryl.

Liší se kromě rozměrů i to, co prostřednictvím velkých pláten a menších prací vyjadřujete?

Určitě. U papírových prací přemýšlím trochu jinak a často se v nich dotýkám vážnějších témat, třeba covidu nebo války na Ukrajině, věcí z mého života i toho, co se děje kolem nás. Velká plátna mi dovolují víc se uvolnit. Jsou barevnější, dějovější a ilustrativnější. Snažím se, aby nepůsobila depresivně.

Na výstavě je k vidění velké množství prací menšího formátu. Tvoří dohromady nějaký příběh?

Je v nich určitá cesta. Začíná sérií Masek, těch obrazných, které jako společnost nosíme, ale i těch skutečných z doby covidu. Pak přicházejí závažnější věci, válka, mizející lidé, osudovost událostí, které nedokážeme přímo ovlivnit. Postupně se ale dostávám k poznání, odložení masek a práce začínají být barevnější a divočejší. Je v tom naděje. Nechci věřit tomu, že osudovost znamená, že s ničím nemůžeme nic dělat.

Zajímavý je i způsob, jakým jsou vaše plátna na Fojtství vystavena. Proč nejsou klasicky napnutá v rámech?

Na napnuté plátno vlastně vůbec neumím malovat. Potřebuji vidět celou jeho plochu a úmyslně nechávám volné bílé okraje, které tvoří ohraničení, jako když vytisknete fotku s bílým rámečkem. Navíc rám pod plátnem by mi neumožňoval pracovat pastelem takovým přítlakem, jaký potřebuju. Proto plátno připevním přímo na stěnu ateliéru, kde na něm pracuji, a po dokončení ho zase sloupnu. A přesně takhle jsem se je rozhodla přenést i do výstavního prostoru. Snažím se tím trochu prodloužit okamžik, který jsem při malování prožívala.

Výstavu doprovázejí i vaše básně. Mají jednotlivé texty přímou souvislost s konkrétními obrazy?

Vůbec ne. Básničky ke mně přicházejí v určitých chvílích života, často když mám klid na rozjímán. Proces jejich psaní doprovází nějaká vizuální představa, takže jsou pro mě vlastně taky určitým druhem obrazu. Na výstavu jsem je zařadila, protože jsou mojí součástí. Jsem hlavně malířka, ale trochu také básnířka, i když píšu hlavně pro sebe a do šuplíku. Návštěvník výstavy díky básničkám může nahlédnout hlouběji do mého nitra a možná pak vidět i obrazy trochu jinak. Některé vybrané básně se navíc stejně jako výstava dotýkají tématu času.

Lidé vás dříve znali jako Minehavu, teď vystupujete jako Hana Mavi. Proč přišla změna?

Když jsem začínala malovat, neměla jsem ještě moc odvahu tvořit pod vlastním jménem, a tak jsem si našla Minehavu. Postupně jsem ale cítila, že už vlastně Minehavou opravdu jsem a chtěla jsem to jméno používat oficiálně. To ale v původní podobě nebylo možné legalizovat. Když jsem potom dostala seznam jmen, která použít jdou, objevila jsem Mavi. Připadalo mi, že je v něm z Minehavy pořád něco schované. Minehava je tedy pořád se mnou, jen už tvořím pod svým skutečným jménem.

Aktuální výstava na Fojtství je vaší zatím největší, je pro vás něčím přelomová?

Je pro mě hodně významná. Je to moje první opravdu velká výstava, kde se ze sebe snažím ukázat opravdu hodně – i když ne všechno. Trochu ji vnímám jako nový start a doufám, že si najde publikum, které osloví.

David Macháček