Byli jsme mladí, a tak nám nevadilo, že čas k příjezdu autobusů do okolních měst a vesnic vyplňujeme posedáváním na kovovém zábradlí podél Kopřivničky. Nikde žádná lavička, proč také, pracující vykročí z Tatrovky po zahoukání sirény, tj. 14.00 hodin, a to už na plácku před Kovomatem stojí otevřené autobusy, připravené pojmout neskutečné množství lidí. Hrnou se z kopečka od Závodního hotelu, aby chytli sedadlo a nemuseli se cestou domů kymácet ze strany na stranu, namačkaní jeden na druhého. Vždy mne pobavila poznámka spolužáka na tento hrnoucí se dav: „Otročiska lezu.“ Bylo to výstižné.



Jako vzorná studentka místní střední průmyslové školy jsem si nosila výkresy na dopracování domů. Někdy v obrovské desce s drátěným držadlem, poněvadž ruce nestačily, jindy jen srolované do roličky a zabalené, jak jinak, do Rudého práva.



Také jednoho dne, pamatuji si, že bylo zataženo, možná poprchávalo, jsem stála u neskutečně zapáchající Kopřivničky s aktovkou a rolkou výkresu. Díky následující události si dokonce po těch více jak 40 letech pamatuji, co na tom kladiváku (tvrdý rýsovací papír) bylo. Byl to ventil, mezi studenty velice neoblíbený objekt k rýsování. V tužce, připravený k překreslení na pauzovací papír tuší.



Nevím, co jsem udělala za nešikovný pohyb, ale rolka s mým dílem spadla do koryta Kopřivničky a plavala směrem k Lubině. Možná se jí zachtělo na výlet.



Já jsem ovšem v ten okamžik ztuhla a nebyla schopna jakékoli reakce. V duchu jsem viděla, jak to budu muset celé rýsovat znovu a udělalo se mi zle.



To by ale vedle mne nesměli být velice pohotoví spolužáci. Když zjistili, že se výkres zastavil pod mostkem a špinavá voda se přes něho přelévá, běželi do blízkého stavení, vypůjčili hrábě a jeden vlezl do té stoky a výkres vytáhl.



K mému úžasu, i všech ostatních, po odstranění vrstvy Rudého práva jsem zjistila, že výkresu nic není a vesele ho mohu odevzdat ke klasifikaci.



Ladislava Petrášová