Zdeněk Svěrák

Kopřivnice - Vyprodaný velký sál před týdnem očekával dobrodružství Čechů mezi lidožravci, hru s tímto podtitulem po víc jak třinácti letech na zdejších prknech uvedlo populární Divadlo Járy Cimrmana. Soubor v čele se Zdeňkem Svěrákem, Petrem Bruknerem, Bořivojem Pencem a Genadijem Rumlenou se před zdejším publikem předvedl ve vynikající formě a publikum se skvěle bavilo. Ještě před představením si Zdenek Svěrák, tvář a spoluautor všech 15 objevených cimrmanovských her, našel čas na krátký rozhovor.

Když jste tady byli s Afrikou poprvé, bylo to v říjnu 2002, jen pár dnů po její premiéře. Proměnila se nějak hra samotná nebo její inscenace za těch víc jak 13 let, co ji máte na repertoáru?

Hra Afrika podle mého prošla takovým zvláštním vývojem. Ne, že bychom měnili text. I když něco se tam asi urodilo. Během uvádění se tam zřejmě tu a tam dostal nějaký vtip, který v textu původně nebyl, ale toho je minimum. Časem jsme ale poznali, že tato hra víc než jiné potřebuje švih. V Africe se situace opakují, není tam moc dějových změn. Nejdřív domorodce naučíme česky, pak je obrátíme na křesťanskou víru a pořád je to stejným způsobem inscenované. Čili ta hra dostala větší tempo. Uvědomujeme si nebezpečí možné zdlouhavosti, a proto ji hrajeme poněkud ostřeji, aby se divák nenudil.

Od premiéry hry České nebe uplynulo už osm let. Je už dneska jasné, že to byla definitivně poslední Cimrmanova hra?

Je to tak. Důvodů je několik. První je ten, že jsme si s Láďou Smoljakem už dopředu řekli, že České nebe bude tečkou. Láďa říkal, že každý seriál musí mít poslední díl. Taky mi říkal, že si mám spočíst, kolik je nám let a jestli to bude s našimi mozky lepší nebo horší, a usoudili jsme, že lepší to asi nebude. Proto jsme České nebe koncipovali jako Cimrmanovu závěť. Dokonce jsme kvůli této hře posunuli jeho život trošku dál, než jsme si původně mysleli. Mysleli jsme si, že stopa Járy Cimrmana končí s vypuknutím první světové války, a díky Českému nebi se ukázalo, že žil ještě během té války. Druhý důvod je ten, že psát bez spoluautora, na kterého jste byl zvyklý, je těžké. Komedie se ve dvou píše lépe než samotnému člověku a já, i kdybych měl nápad na novou hru, tak sám bych se bál do toho jít.

Jaký je pohled vás jako autora na ochotnická uvedení her Járy Cimrmana, může být právě v tom jejich budoucnost?

Ochotnická uvedení se množí. Je jich stále víc a víc. My to evidujeme a máme takovou zásadu, že dovolujeme ochotníkům hru uvádět maximálně třikrát. Té zásadě říkáme Třikrát a dost. Oni to respektují. Já si myslím, že Divadlo Járy Cimrmana ty hry hraje nejlépe, ale proč brát lidem, kteří ochotnicky hrají divadlo, tu radost strávit kus života zkoušením. Sám jsem takhle začínal a myslím si, že to je pro člověka, který hraje amatérsky divadlo, ten největší dar. Samozřejmě, ono to vypadá, že to hlavní je premiéra. To, že se diváci smějí a tleskají, je taky důležité, ale postupem času si ti lidé uvědomí, že nejcennější bylo právě to období zkoušení. Tam se oni sami nasmějí nejvíc, než jim ty vtipy zevšední.

Připadá mi, že se množí také cizojazyčná uvedení vašich her. Co si o nich myslíte, jsou vůbec vaše texty převoditelné pro nečeské publikum?

My jsme viděli některé hry v polštině, protože v Krakově byl soubor, který je hrál, a vždycky nám to přivezli ukázat do Prahy. K anglické verzi jsem byl zprvu dost skeptický, ale oni si zvolili dobrý titul. S každým by to nešlo tak jako se Záskokem. Tato hra je o situaci, kterou každý divadelník zná, o tom, že do souboru přijde záskok, který to tak neumí, a tahle situace je mezinárodně sdělitelná. Je tam třeba potíž v tom, že nám tam postavy ráčkují, což v angličtině, kde nevyslovují znělé r, nejde, a tak to nahradili šišláním. To je zase pro nás, kteří umíme anglicky chatrně, trošku překážka, protože kolikrát nevíme, co říkají. Ale ten Záskok vyšel, nechci říct, že na sto procent. Myslím, že k tomu cizojazyčnému divákovi se procedí tak 60 % humoru obsaženého v původním textu. Protože přece jen se hodně opíráme o češtinu, a ne všechno je možné přeložit a nebo přeložit dostatečně věrně. Stejní inscenátoři si vybrali ještě jednu hru, a to Dobytí severního pólu, a ta má myslím také naději, že bude pochopitelná v překladu. Tento kus už dokonce byl v angličtině jednou uváděn. Inscenovali ji černoši v Africe v pětatřicetistupňových vedrech, měli na scéně polystyrénový sníh, opatřili si, nevím kde, sáně a hráli.

David Macháček