Květen je tradičně popisován jako měsíc probuzení přírody, čas oteplení nejen na mezích, ale i v mezilidských vztazích. Člověka to láká k ležérnosti a relaxaci. Část mladých lidí se však v tuto dobu rok co rok pokouší o zdánlivě nemožné - nacpat do jednoho týdne několik let školy. Ač se to předem zdá jako nesplnitelné přání, drtivé většině se to nakonec povede.



Maturita. Pojem, který asi zůstane všem, kteří tuto zkoušku podstoupili, spojen nejen se stužkováním či rozpustilým posledním zvoněním, ale i stresem, potítkem a neodbytnou komisí loudící z nervózního maturanta další a další vědomosti. V minulých týdnech si touto anabází prošli i kopřivničtí středoškoláci.



Přestože jsou maturanti a zkoušející zdánlivě na opačných stranách barikády, jejich motivace je vlastně stejná. Málokdo z tábora těch druhých má zájem na tom, aby místnost opouštěly zástupy zklamaných tváří studentů. Poslední zkouška se proto někdy mění v úsměvné představení různých způsobů napovídání a naznačování, po kterém jsou těmi nejvíce utahanými paradoxně právě kantoři. A teď si představte, že by se museli párat s neúspěšnými maturanty ještě jednou. To je raději nechají projít třeba rovnou "za šestnáct", jen ať už to mají všichni za sebou.



Nazývat maturitu zkouškou z dospělosti je ale nepřesné. Pro skutečný život nejsou encyklopedické znalosti až tak potřeba. Položku ‘dospělost’ však budeme na maturitním vysvědčení asi ještě dlouho hledat marně.



Michal Polášek